Akt V
Poslední z přízraků
Bright: Ty… ty jsi ten, kterého nazývají Famine. Duch Vánoc budoucích.
FAMINE neodpovídá, ale pozvedne svou kostnatou ruku a ukáže směrem ven.
Bright: Chceš mi ukázat stíny věcí, ktré se nestaly… ale stanou se, je to tak?
FAMINE pomalu zvedne hlavu, jak BRIGHTOVI dává za pravdu.
5 vypravěč: Ačkoliv byl Bright v této chvíli dobře obeznámen se společností přízraků, bál se té tiché postavy tak moc, že se mu nohy třásly a málem se pod ním podlomily. Zjistil, že sotva dokáže stát na svých vlastních, když se rozhlodl přízrak následovat. Duch se na chvíli zastavil, jak si jej obhlížel, a dal mu čas se sebrat.
Bright: Famine… Bojím se tě více než všech ostatních přízraků, které jsem viděl, nebo každé anomálie, které jsem byl svědkem, nebo jakékoli hrůzy, kterou si mohu v srdci představit. Ale já vím, že tvůj záměr je mi pomoct k dobrému, a já… chci být jiný. Tak moc chci být lepším člověkem, než tím, kterým jsem býval, a jsem připraven ti dělat společnost. Ale… ty se mnou nebudeš mluvit?
FAMINE neodpovídá. Jeho ruka stále ukazuje přímo před ně.
Bright: Pojďme na to, tedy. Provázej mne, Duchu. Noc rychle ubíhá a já vím, že je to pro mne drahocený čas. Veď.
4. vypravěč: Přízrak natáhl ruku a rozhrnul tmu jako závěs. Najednou se kolem nich Oblast pro Brighta neznámá, ale přesto nějak povědomá. Rozhlédne se a spatří ceduli na zdi s nápisem "S-13". Vedle nich stáli tři lidé, na pohled výzkumníci, zapojeni do nějaké zběžné konverzace. Bright si nemohl nevšimnout skupiny mírových sil z GOC, kteří prošli za nimi, avšak nezdálo, že by si jich všiml kdokoliv jiný.
Dr. Silver: Ne, moc o tom nevím. Jen, že je to pryč.
Dr. McTiriss: Kdy ji zbourali ?
Dr. Silver: Minulou noc, myslím.
Dr. Rosen: Proč? A to jsem si myslel, že to místo vydrží navěky.
Dr. Silver: Bůhví.
Dr. McTiriss: Takže co se stalo se všemi zaměstnanci? Všichni se přemísťují?
Dr. Silver: O tom jsem neslyšel. Nevím, jestli se už rozhodli.
Dr. Rosen: A co… on?
Dr. Silver: Hmmm?
Dr. Rosen: Však víš. On odešel se zbylými z nich, ne?
Dr. Silver: Oh, ten stařík? Ne, ne, pokud vím. Pravděpodobně ho tam nechali umřít. To je asi to nejlepší, co by pro něj udělali.
Dr. McTiriss: Takže takhle to je, hm? Celou tu dobu a tohle je jeho konec? Žádné úmrtní oznámení, obřad nebo cokoliv podobného? Žádný pohřeb?
Dr. Silver: Pro něj? (Zasměje se.) Myslíš, že by se tam vůbec někdo ukázal, kdyby něco uspořádali?
Dr. Rosen: Klidně bych tam šel, kdyby uvařili i oběd, ale prostě bych se rád najedl.
VŠICHNI se zasmějí.
Dr. Silver: No, zdá se, že jsem z nás tří nejméně zaujatý. Nejsem moc pro obřady či pohřby. Ale… když se nad tím zamyslím, asi bych odešel. Popravdě, bych mohl být nakonec jeho nejoddanější přítel. Říkaval mu ahoj, jednou za pár týdnů, když jsme kolem sebe prošli na chodbě.
HERCI rušně zaplňují chodby z každé strany. Bright si všimne několika doktorů nosících bundy se symboly GOC na rukávech, jak se proplétají mezi svými nadačními protějšky.
1. vypravěč: Všichni muži odešli a najednou byla hala plná rychle se pohybujících lidí. Bright pohlédl na Ducha vedle něj, aby dostal vysvětlení, ale žádné nepřišlo. Znal tyto doktory, s nimiž pracoval.
2. vypravěč: Znenadání se před ním objevili dva další muži, které Bright poznal jakožto vážené oblastní ředitele, jako byl on sám. Byli, tak jako on, velmi důležití.
Ředitel Flux: Dobré ráno.
Ředitel Toph: Dobré ráno.
Ředitel Flux: Starý Rýpal se konečně dočkal, ano?
Ředitel Toph: Říká se to. Těžké tomu uvěřit, že?
Ředitel Flux: Takže je to pravda. Dáme pak golf?
Ředitel Toph: Nějak se mi nechce.
Ředitel Flux: Nuže dobrá.
3. vypravěč: A to byl konec jejich konverzace. Bright byl zmatený, nejistý významem, který z tohoto obecného pozorování vyvodil. Tyto muže znal dobře, ale o kom mluvili? Rozhodně ne o starém Everettovi Mannovi, to bylo kdysi a byla to záležitost minulosti. Ale Bright si zaboha nedokázal vzpomenout na nikoho přímo spojeného se sebou samým, koho by se ten rozhovor mohl týkat.
5. vypravěč: Znenadání byli zase pryč, a pak ve skladišti, které se rozprostíralo do všech směrů, kam až oko dohlédlo. Krabice na krabicích a kontejnery a bedny vyskládané až ke vzdálenému stropu, Bright rozeznal tohle místo jako hlubinný sklad, jedno z těch míst, kde byly navěky uskladněny záznamy a sbírky.
2. vypravěč: Před nimi stály tři postavy, věznění pracovníci a dělníci, všichni součástí Nadačních dřících koleček a nekonečného stroje. Byli částí vnitřní činnosti Nadace a neznali nic víc, než svou práci a jídlo, které jim bylo díky tomu podáváno na stůl.
Kestrel: Další náklad.
Falcon: Zase z Oblasti-19?
Kestrel: Vzhled by tomu napovídal. Tenhle je poslední, myslím.
Vulture: Co to je? Tamta bedna? Na boku to má jméno.
Všichni to vidí, ale jméno se nachází na straně krabice, která je otočená od PUBLIKA. Bright natáhne, ale na jméno také nedohlédne.
Kestrel: Kdoví. Podíváme se, jo? Nedokážu si představit, že by si někdo všiml, že něco z tohohle haraburdí chybí.
Falcon: Jak říkáš, hele. To je hezký, žejo? Nějaká zlatá propiska, vidíš. Na psaní.
Vulture: Taky bych řek. Tenhle se mi taky trochu líbí. Krásný cylindr. Divná soška opice.
Kestrel: Papíry, papíry, sešívačka… to jsou samé kancelářské pomůcky, pánové.
Vulture: Nejhezčí kancelářský pomůcky, jaký jsem kdy viděl.
Falcon: Tenhle týpek musel bejt dost důležitej.
Vulture: Z Nadace nebo GOC?
Kestrel: Musel být z Nadace. Všichni z GOC se odstěhovali do té pevnosti, co si postavili na Ukrajině. Než Oblast-19 zbourali, nikdo z nich už tam nebyl.
Falcon: Ha! Divej! Pár malejch botiček. A jaký divný tvar.
Vulture: Řekni, Kesi. Nemyslíš si, že tyhle věci patřily tomu starému chlápkovi, co umřel, když tu Oblast zbourali, že ne?
Kestrel: Moc o tom člověku nevím. Ale to je jeho jméno, o tom není pochyb.
Vulture: Pak je to pravda. Zaklepal nebeskýma bačkorama, je pryč.
Falcon: Může bejt. Říkali, že nemoch bejt přemluven k odchodu, i když to vyřadili z provozu. Nemohli ho dostat ze dveří.
Kestrel: Už je pryč, dobře tedy. Takový přístup by si se vzorem GOC nesedl.
Vulture: No, nevím jestli jakýkoliv přístup sedí ke vzoru GOC, kámo.
Zasmějí se. Všichni tři naloží bednu na kolečka a odvezou ji pryč. Bright udělá krok, aby se podíval do krabice, ale místnost kolem něj se rozplyne.
1. vypravěč: Bright hleděl do temnoty koem něj a zahlédl v dáli kopec. Na hřebeni, který byl Brightovi povědomý ve tmě stejně jako za dne, se tyčily doutnající trosky, o nichž nebylo pochyb, že kdysi bývaly Oblastí-19. Ostrý zápach spálené oceli a popela visel ve vzduchu, ožehoval mu nozdry a plnil jeho plíce štiplavým kouřem.
Bright: Duchu, prosím. Já tohle místo znám, nebo spíše jsem jej znal. vím, že ten člověka, o kterém mluvili, mohl být stejný jako já, neměl bych měnit své návyky? Proboha, co to je? Jak se to mohlo stát?
2. vypravěč: Bright ucouvl, protože se okolí naráz změnilo. Stáli teď u něčeho, co bývalo vstupem, velkolepá a slavná mramorová brána vedoucí do nejpřednější nadační základny. Vše, co zůstalo, byla jen jedna tmavá chodba a zpoušť ze všech stran. Bright se jal ustupovat, ale zastavil se při pohledu na Duchovu nataženou ruku ukazující dolů na poničenou chodbu.
Bright: Famine, tohle je děsuplné místo. Při odchodu na tuhle lekci nezapomenu, slibuju. Prosím, pojďme pryč.
FAMINE nemění pozici, stále ukazuje do budovy.
Bright: Já ti rozumím, příteli, a šel bych, kdybych mohl. Ale nemám na to sílu. Duchu, já nemám v sobě tu moc, abych šel tou chodbou dál dolů. Prosím, možná… jestli existuje nějaká osoba, kdokoliv, komu bylo smutno kvůli smrti chudáka, o kterém mluvili, nebo kvůli zkáze Oblasti… ukaž mi tu osobu, Duchu. Snažně tě prosím.
4. vypravěč: Ocitli se znovu ve tmě, a když to ustoupilo, stáli před malým domem, který už Bright jednou viděl. Tiše vstoupili. Byl to dům chudáka Djanga Bridge.
TILDA MOOSE, její malé DĚTI a starší FRITZ se nacházejí uvnitř. FRITZ potichu stojí u okna a jeho matka na gauči potichu píše hlášení.
Bright: Je to tak ticho, Famine. Tento dům býval plný života, ale teď—
Moose: Kde jen tvůj táta může být, Fritzi? Už musí být čas, aby se vrátil domů.
Fritz: Ten čas už přešel, matko. Ale myslím, že chodil posledních pár večerů o trochu pomaleji, než normálně.
TILDA odpoví svým obvyklým veselým a klidným hlasem, avšak jednou se zajíká.
Moose: Vím, že chodívá s… Vím, že chodívá s malou Zyn na ramenou. Šel by tak rychle a Zyn by celou cestu domů pišetěla.
Fritz: Stejně jako já. Často.
Moose: Ale byla tak lehká k nošení a tvůj otec ji tak miloval. Pro něj to nebyl žádný problém… vůbec žádný. A, tvůj otec je u dveří.
3. vypravěč: Pospíšila si za ním. Chudáček Django v košili a tenkém kabátu. Měla pro něj připravený čaj, který mu malé děti zanesly. Jak se sehnul, aby si čaj od nich vzal, každé jej políbilo na tvář, jakoby říkaly: "Neplakej, tatínku. Nebuď smutný."
Moose: Je neděle. Šel jsi tam dnes?
Django: Ano, má drahá. Přál bych si, abys to mohla vidět. Je to takové zelené místo, krásné místo. Ale často to budeš vídávat. Slíbil jsem ji, že bych… že bych tam chodil v neděli. Mé holčičce. Mé malé, malé hočičce. Ach, bože, má holčička.
4. vypravěč: Pak se naráz zlomil. Nemohl si pomoci. Opustil místnost a vydal se nahorů do své pracovny, kterou jeho malé děti s radostnou vánoční náladou vyzdobily. Na chvíli byl pryč, jen na tak dlouho, aby se srovnal nad tím, co se stalo, a brzy se vrátil za svou rodinou docela šťastný.
DJANGO se se svou rodinou posadí. Pohlédnou se na něj a on se teskně zadívá. Navzdory slzám, které mu kanou po tvářích, se usmívá.
Django: Setkal jsem se s člověkem nejpříjemnějším ze všech, které jsem dnes potkal, Tildo. Nacházel jsem se v tom novém inženýrském skladu a zadával jsem přihlášku, když jsem uviděl pána, kterého už jsem předtím znal z kanceláře, ale nikdy jsem se s ním řádně nesetkal. Představil se jako pan Ralph Roget, který pracuje s GOC a je také adoptovaný synovec starého Jacka Brighta. Když viděl, že vypadám… smutně, víš, zeptal se, co mě trápí.
Zhluboka se nadechl, a pak pokračoval.
Django: A protože byl tak příjemný, pověděl jsem mu to. A on řekl: And he says to me, "Opravdu upřímnou soustrast, pane Bridgi, a je mi líto vaší dobré ženy a vaší rodiny. Je mi to převelice líto. Jestli je tu způsob, jakým bych vám mohl být nápomocen," a dal mi svou vizitku, "tady bydlím. Přijďte mne, prosím, navštívit a klidně i za mnou do kanceláře. Potřebovali bychom více lidí, jako jste vy, pane Bridgi." Vážně to vypadalo, jakoby znal naši malou Zyn, a soucítil s námi ztrátu.
Moose: Zní jako skvělý muž a dobrá duše.
Django: Ale… i kdybychom se od sebe odloučili, všichni, Jsem si jistý, že nikdo z nás nezapomene na chudinku Zyn nebo tu naši první ztrátu. Já vím, že— že si vzpomeneme na to, jak trpělivá a vlídná byla, i když byla malé, maličké dítě… a nebudeme se tak často hádat a nezapomeneme naši malinkou Zyn.
Všichni: Ano, nikdy, táto.
Django: Jsem tak šťastný… velmi šťastný.
RODINA se objímá, jak se BRIGHT a FAMINE dívají.
Bright: Duchu… Cítím, že už nebudeme spolu dlouho. Vím to, ale nevím, jaktože to vím. Řekni mi… řekni, kdo byl ten muž, o kterém mluvili. Řekni mi, co bylo na konci té tmavé chodby.
3. vypravěč: Pohltí je tma a jak se pomalu pohybovali skrze haly vzdálených oblastí a po silnicích nadačních městeček, Bright se rozhlížel po jakékoliv známce sebe samého, ale žádnou nenašel.
5. vypravěč: Konečně přistáli znovu před doutnajícími troskami Oblasti-19. Bright mohl po své pravici zahlédnout nevýraznou siluetu budov pro zaměstnance, neznámým způsobem nedotčené ruinami.
Bright: Tam, Duchu, tam na konci. To by byl můj domov, tuhle cestu velmi dobře znám. Nech mě jít a zjistit, čím se brzy stanu.
FAMINE se zastavá. BRIGHT sii všimne, že rukou ukazuje do chodby.
Bright: Můj dům je tam dole, Duchu. Proč neukazuješ tam?
2. vypravěč: Napřímený prst se nikterak nezměnil. Bright pospíchal z kopce mezi byty, velká část z nich, které nalezl, byla prázdná, ale śtále tu bylo ještě pár lidí, kteří si balili věci a zabývali se vlastními záležitostmi. Ale když přišel k sobě domů, nikdo ani nic tam nebylo, jakoby tam nikdy nikdo nežil. Obrátil se zpátky k oblasti na kopci a zahlédl stále stojící Přízrak s nataženým prstem.
2. vypravěč: Bright se vrátil k Duchovi a spolu vstoupili do tmavé budovy "Tady," pomyslel se, "tady někde pod sitinami musí ležet pohřbený ten ubohý muž, o kterém mluvili."
3. vypravěč: "Pro takového člověka to bylo důstojné místo," řekl si v duchu Bright, "opravdu důstojné místo."
5. vypravěč: Duchův prst stále směřoval dál, hlouběji a hlouběji do bludiště úpadku a rozpadu. Tak to zůstalo, dokud nedorazili k místu, které Jack velice dobře znal, místo, jež mu způsobovalo zrychlený tlukot jeho vystrašeného srdce. Tam se Duch zastavil a ukázal prstem na osamocený vstup.
Bright: Ne, ne, ne, Duchu, prosím. To nemůže být pravda.
4. vypravěč: Na dveřích byla napsána jména "Jack Bright a Everett Mann, ředitelé" protože Jack se nikdy neobtěžoval s odstraněním jména svého starého partnera. Z prostoru za dveřmi před nimi mohl spatřit malé množství poblikávajícího světla.
BRIGHT přjde ke dveřím a otevře je svou roztřepanou rukou. Uvnitř se nachází muž, hledí obličejem dolů na kovový pracovní stůl. Je nabodnutý na čnějící kus podpěry , který spadl ze stropu. BRIGHT se přiblíží natolik, aby na moment zahlédl zašpiněný červenozlatý medailon, který visí muži kolem krku. Ten muž je JACK BRIGHT.
Bright: NE! To není poravda! Ne, ne, ne, prosím, Duchu, poslechni mě. Já už nejsem ten člověk, kterým jsem býval. Nestanu se člověkem, o kterém mluvili, člověkem, kterým jsem musel dosud byl. Proč— proč mi to ukazuješ, pokud už nemám žádnou naději?
FAMINOVA ruka se začne třepat.
Bright: Dobře, duchu, tvá povaha je ke mě soucitná. Pověz mi, že nedopadnu tak, jak jsem dopadl v těchto stínech, které jsi mi ukázal. Řekni mi, že se můžu změnit!
1. vypravěč: Studená ruka Přírzraku se zachvěla a Bright uslyšel všude kolem něj zvuky skřípajících trámů, přetížených podpěr, rozpadajícího se zdiva a zhroucených stěn.
Bright: Budu ctít Vánoce celým svým srdcem, přísahám. A tak to bude po celý rok. Budu žít v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Duch každé z nich bude žít ve mně, a nebudu se odvracet od lekcí, které jsem od nich dostal, proboha! Řekni mi, duchu, prosím, řekni mi, že se nestanu tadytím člověkem!
2. vypravěč: Bright se ve své agónii chytil ruky před ním. Jakmile to udělal, svět kolem něj vzplál a zhroutil se. Strop nad ním zařval, jak padal, podlaha pod ním zasténala, jak se propadala, dokud se to všechno nezřítilo do nicoty hluboko pod nimi. Jack se držel o život na Přízrakově ruce a i když se ho snažil Duch střást.
5. vypravěč: V poslední prosbě o změnu svého osudu se Jack pustil Ducha a obrátil ruce k nebesům se žadoněním o milost. Když to udělal, uviděl světlo v Duchově obličeji zahaleném kápí, jak rostlo a rozjasňovalo se čím dál víc, až si musel zakrýt oči.
3. vypravěč: Když je znovu otevřel, seděl na své vlastní posteli, ve svím vlastním pokoji, a oslepovalo jej slunce pronikající skrze okno.
