Steven Choros

"Zvláštní vydání! Zvláštní vydání!" oznamoval na Hlavním nádraží kamelot, jak mával z novinami, "Plzeňský čaroděj nemá slitování! Zvláštní vydání…"

"Ukaž," řekl Francin, zaplatil chlapci, jenž prodával noviny a za chůze začal v duchu číst:

"Dnes o páté hodině ranní se u Velkého Boleveckého rybníka v Plzni objevil podivný muž, který o sobě začal tvrdit, že jestli mu nebude v jeho přáních vyhověno, bude ničit města. Nejprve byl považován za blázna a pomatence, takže byli zavolání dva strážníci, aby tohoto potenciálně násilného muže odvedli, avšak když se k němu přiblížili, zmizeli v záblesku světla. Podivný muž poté vztáhl ruce k nebi, zařval, a do jedné minuty se začaly nad celou Plzní hromadit bouřkové mraky.

Tento čaroděj si přeje mluvit s prezidentem a říká, že jestli mu nebude do dnešního večera vyhověno, srovná Plzeň se zemí spolu se všemi jejími občany a následující dny bude pokračovat na dalších velkých městech do splnění jeho požadavku.

Veškeré pokusy o zastavení zatím selhaly, byly použity střelné zbraně, ale kulky jakoby se Čaroději vyhnuly, i granáty, které buď nevybuchují, nebo bouchnou moc brzy.

Čarodějovy projevy však přilákaly velké množství zvědavých očí z celého okolí, a to i přes zásahy povolané armády. Čaroděj, aby ukázal svou moc, jak sám řekl, začal stavět kolem sebe 'z ničeho' kamenné hradby, které pak zbořil, nechal poletovat ve vzduchu vyrvané stromy a vyvolal ohromné množství kulových blesků."

"A já jedu za ním," řekl si potichu Francin a pousmál se, pak složil noviny a přidal do kroku, aby se dostal včas na správné nástupiště.

Vlak už stál na místě. V čele sedmidílné soupravy se vyjímala parní lokomotiva řady 434.2. Francin, ještě před tím, než nastoupil, sáhnul si na krk a nahmatal skleněný náhrdelník. S klidem a s očekáváním prošel skrze vagon a pak se posadil na celkem nepohodlné dřevěné lavičce po směru jízdy naproti matce se dvěma malými dětmi, jimž mohlo být kolem 5 let. Bylo to tvrdé posezení, ale co se dalo čekat od vagonu třetí třídy.

Francin pohlédl z okénka a spatřil u sloupu stát muže v hnědém klobouku. Byl to nadační agent, jeden z mnoha, kteří se účastnili akce o zadržení "plzeňského čaroděje". Kupříkladu na vzdálenější zastávce stála v hezkém kloboučku agentka Zahrádková a Francin si byl jistý, že v jeho vagonu je někde agent Sedláček.

Výpravčí zapískal a vlak se dal s rachotem pomalu do pohybu. Byl krásný slunečný den, který ještě více ukázal svou krásu, když vlak opustil Prahu. Pohled na ubíhající krajinu s kopci, lesy, poli a loukami působil, jakoby bylo všechno v pořádku a nikdo neohrožuje životy mnoha lidí, což nebyla pravda. Právě Francin měl zadržet "plzeňského čaroděje" svým výtvorem, jenž mu v tu dobu visel na krku a jeho viditelná část se na slunečním svitu třpytila jako nejkrásnější drahokam, i když šlo jen o broušené sklo.

Francin byl vyučený sklář, který byl ve svém oboru tak zdatný, že jeho schopnosti sahaly až za hranici anomálií. Pomáhal mladé Nadaci se zadržováním nebezpečných objektů svými vlastními skleněnými výtvory. Takovou misí by běžně pověřili nějakého agenta se znalostmi zásahů v terénu, ale Francin uměl se svými výrobky zacházet tak, jako nikdo jiný, a přesně věděl, co od svých skleněných děl má očekávat. Podobal se v tom té matce naproti něj, která znala své děti lépe jako kterýkoli jiný člověk, neboť je životem provázela nejdéle.

"Jízdenky, prosím," prolomil zvuky jedoucí lokomotivy, které na člověka působily jako podivná ukolébavka, a hovory některých cestujících, které se týkaly převážně toho čaroděje z Plzně, svým hlasem konduktér, když rozevřel dveře do vagonu. Blížil se k místu, kde Francin seděl. Když už byl u něj, nejdřív požádal tu matku s dětmi o lístky, a ž poté se přesunul k Francinovi, avšak místo toho, aby jej požádal o jízdenku, položil prapodivnou otázku:

"Vyje černý měsíc?"

Francin se však nezdál tímto dotazem nijak znepokojen. Odpověděl: "Až jej král zkrvácí."

Matka se na ně nechápavě zadívala, ale po chvíli uhnula pohledem.

"Bojíš se, Francine?" zeptal se konduktér, jakoby se již dlouhou dobu znali.

"Strach bych tomu neříkal, Igore," namítl Francin a oslovil konduktéra jménem, "ale respekt opravdu mám." Konduktér byl ve skutečnosti agent Sedláček v přestrojení.

"To je ta věc?" zeptal se a ukázal na viditelnou část Francinova skleněného náhrdelníku."

"Je to tak."

"Jsi si vůbec jistý, zda to bude fungovat?"

"Jen napůl," pokrčil rameny Francin, "už jsem to zkoušel na nějakém na smrt odsouzeném zločinci."

"Jenže ten nebyl anomální," poznamenal agent a měl pravdu.

"Mělo by to vydržet o dost víc než kouzelníka. Navíc mohu stabilitu upravovat dle libosti."

"Jak myslíš, budu ti držet palce," řekl agent Sedláček a vydal se k odchodu do dalšího vagonu, ale když udělal krok, prudce se zastavil, otočil se vzad a s úsměvem, z něhož se dalo lehce číst, že na něco zapomněl, poprosil ještě Francina o jízdenku, kterou pak procvakl kleštěmi.

Francin si pročítal noviny a byl by čtením zaneprázdněn po celou cestu, kdyby jej i všechny ostatní cestující nevytrhnuly z jejich dosavadních činností zvuky bouřky. Když se podívali z oken, uviděli načervenalé mraky nad Plzní, které byly tak mohutné, že se téměř dotýkaly země. Čím blíže byli k plzeňskému nádraží, tím větší šero bylo, a vše se zdálo červenější než obvykle.

Na vlakové zastávce bylo teď veliké rušno. Lidé se hrnuli z vagonů, do vagonů a překřikovali se v různých jazycích. Francin pro jistotu schoval skleněný náhrdelník za košili, tak aby nebyl vůbec vidět, přecejen, lidé jsou všelijací a byla by to ztráta spíše pro kapsáře, než pro Francina. Pak se vmísil do tlačenice a snažil se nějak prorvat z nádraží. Doprava byla ten den v Plzni omezena, takže možnost jet elektrikou nepřidala v úvahu, musel jít tedy pěšky až k tomu rybníku.

Lidi na ulicích spěchali, každý na jinou stranu, takže do sebe naráželi. Ze stanice bylo vidět na Velký Bolevecký rybník, z nějž vystupovaly vysoké vodní sloupy a nad nimi se ve víru točily všemožné věci od nábytku po zvířata. Ozývalo se střídavé pištění a hučení a stovky blesků a rány Francina ohlušovaly a oslepovaly. I když se koruny stromů ohýbaly s náporem větru, Francin byl jakoby nedotknutelný, vítr mu jen trochu vískal ve vlasech.

Mluvení i křik lidí a i pláč dětí doléhal z ohromného davu u rybníka. Na pobřeží stála osamocená maličká postava, která máchala rukama. Možná křičela taktéž, ale nebylo ji slyšet. Lidé od ní stáli tak na vzdálenost 50 metrů. Tohle byl důvod jednoho z hlavních výzkumů, na který se Nadace hlavně v Americe zaměřovala, amnestika. Copak by šlo bez nich zachovat normální svět? Byly však teprve ve zkušební fázi. Že by je použili na tento dav, bylo teď nepravděpodobné. Tohle si budou lidé pamatovat asi ještě hodně dlouho.

Francin přistoupil k e třem strážníkům, kteří stáli nejblíže k němu. Ukázal jim nadační průkaz a požádal je, zda by jej mohli dostat až k Čaroději. Strážníci, sice překvapení, poslechli a udělali Francinovi cestu k okraji davu. Tam se jej zase někdo zeptal, jestli ten černý měsíc vyje.

"Až strážce se s ním utká," odpověděl Francin tentokrát jiným způsobem.

"Do davu jsme rozmístili malé experimentální kotvy a zatím se nezdá, že by si toho všiml. Je to spíš taková pojistka."

"V pořádku," řekl Francin, na chvíli se odmlčel a pak jen řekl, "držte mi palce."

V první kroku z davu mu zabránil pohled na svíjicí se trávu, ze které tekla nějaká modrá tekutina. Francin však sevřel pěsti a krok udělal. Tráva pod jeho nohama se měnila na obyčejnou, i když teď seschlou. Čaroděj jej probodl pohledem a pronikavým hlasem zařval: "Co tu děláš?"

Dav utichl, když slyšel jeho hlas. Francin se sice zastavil, ale pak mlčky pokračoval směrem k Čaroději.

"Řekni svůj záměr, nebo se vrať!" zařval znovu.

"Jsem tu kvůli tobě," zakřičel Francin. Jeho hlas byl oproti Čarodějovu velmi slabý, takže jej dav neslyšel. Čaroděj však ano.

"A co mi chceš? A proč se teď nesvíjíš v hrozných bolestech!?"

Na vzdálenost, kterou Francin právě ušel, bylo vidět, že Čaroděj si buď vykouzlil nebo poručil jídlo. Vedle něj pomalu kroužil talíř s pečenou husou, z níž si již Čaroděj utrhl jedno stehýnko, které teď držel, z poloviny snězené, v ruce.

"Chci tebe," řekl Francin ani se nesnažil křičet.

"Dál už ani krok, jestli nejsi prezidentův mluvčí!"

Francin však varování nedbal a šel dál, ba dokonce přidal do kroku.

"Zpátky!" křikl Čaroděj a mávl rukou, nic se však nestalo. Francin už byl ve vzdálenosti deseti metrů od něj.

Čaroděj položil stehýnko na talíř, který pak dopadl na zem i s husou a roztříštil se. Na jeho tváři bylo vidět zděšení. Začal ustupovat:

"Ne, to není možné!"

Francin šel dál.

"Stůj! Jinak zničím ten dav za tebou!"

Na tuhle hrozbu už Francin reagoval. Zastavil se a koutkem oka pohlédl na překvapené lidi. Chvíli se nikdo neodvážil promluvit.

Francin stál pět metrů od čaroděje. Věděl, že kotvy v davu nemusí fungovat. Mlčení prolomil Čaroděj, když vytáhnul nůž:

"Tenhle nůž jsem nevytvořil. Otoč se čelem vzad a jdi tam, odkud jsi přišel."

Francin musel jednat. Nahmatal skleněný náhrdelník a sundal si jej, stále ho však držel v ruce. Čaroděj na něj nechápavě a zamračeně zíral.

"Mám jeden pokus… Miluji tě, Marie" pomyslel si Francin, pak se napřáhnul a hodil náhrdelník po Čarodějovi.

Když vylétl náhrdelník z ruky, Francina odmrštil ohromný nápor větru a pak padl do bezvědomí.

Francin a Maryša se políbili:

"Dávej tam na sebe pozor," řekla Maryša.

"Pro to tebe platí to samé, i když tady je o dost méně anomálií," oplatil jí s úsměvem Francin.

"Udělám ti na oběd jahodové knedlíky."

"To budu převelice rád," nasadil si klobouk a vyšel ze dveří.

Ještě chvíli, než Francin nenastoupil do automobilu, si mávali, Maryša zavřela vchodové dveře, když už byl Francin v nedohlednu. Měla teď dům jen pro sebe. Rozhodla se ho trochu uklidit, měla s Francinem naplánovaný o víkendu nějaký výlet.

Chopila se tedy prachovky a jala se zbavit všechny rovné povrchy menšího nánosu prachu. Začala v prvním patře, kde měli ložnici. Nad postelí jim visel obraz z jejich svatby. Maryša tam měla na sobě překrásné bílé šaty s vlečkou, které se skládaly z vybělené košilky a volné sukně. Na hlavě měla věneček z bílých růží a jemný závoj. V ruce držela samozřejmě svatební kytici bílých lilií. Ženichovi to také jaksepatří slušelo. Sametově černý oblek s taktéž černým motýlkem úžasně kontrastovaly s jeho bílou košilí a s jejími šaty a také kyticí. Svatba se konala několik týdnů po té, co se Francinovi podařilo uvěznit Plzeňského Čaroděje, vědecky obyčejného ohýbače reality, do skleněného náhrdelníku, který od té doby nosil všude s sebou. Výjimkou byl právě svatební obřad a následné focení. Na takové fotce by se měli nacházet jen novomanželé, ne navíc nějaký zloduch, i když jen jeho mysl. Ohýbačova vůle byla stále silná i poté, co byla jeho duše násilím vytržena z jeho těla, a tak musel Francin každých několik hodin kontrolovat, zda se nezačíná Ohýbač vyprošťovat ze svého zajetí, a pokud ano, musel Francin rychle upravit tu nehmotnou část náhrdelníku silou své mysli. Nebyl nikdo, kdo by s tím skleněným vězením dokázal takto bravůrně zacházet.

Když zbavila prachu ložnici, pokračovala do dalších obytných prostor. Měli hezký domek s omítkou pískové barvy na předměstí. Na menší zahrádce jim rostly 4 ovocné stromy a pod nimi hezky symetricky uspořádané záhony se zeleninou. Předzahrádku jim místo plotu lemovaly zimostrázové keře. Nic nenasvědčovalo tomu, že by v tom domě žil vysoce postavený nadační výzkumník se svou ženou - členkou Rady O5.

Maryša měla v plánu utřít prach ve většině místnosti, kromě podkroví a sklepa, protože tam to snad ani nemělo smysl. První patro měla brzy hotové a vrhla se na přízemí, kde byl obývák, jídelna, kuchyň a Francinova pracovna. Marie měla pracovnu v prvním patře.

Uvnitř Francinovy pracovny to bylo velmi útulné. Dřevěný lakovaný nábytek dodával pokoji pocit bezpečí a domova a fíkus u okna místnost krásně oživoval.

Francin si většinu práce nenechával doma. Své dokumenty o anomáliích míval uložené v Oblasti-91. Pracovnu tedy používal jen, když byl doma a potřeboval stihnout větší a složitější projekty, takže když byl hotov, zase si veškerou práci odnesl do na své běžné pracoviště v Oblasti-91 a doma nechával nepotřebné dokumenty nanejvýš přístupné pro nadační personál Úrovně 2. Dnes tomu však tak nebylo.

Na stole u otevřené knihy ležela tmavá papírová krabice ve tvaru krychle o straně délky asi 20 centimetrů zavázaná šňůrou. Maryša si jí všimla, ale zpočátku se zdráhala cokoli s ní dělat, otáčet posouvat a podobně. Ta krabice jí však zaměstnávala mysl:

"Že by si ji František zapomněl vzít do práce? Nebude vadit, když se podívám? Co v ní asi je…"

Už se chystala odejít, ale ta záhada s krabicí jí nedala pokoj:

"Jen nakouknu, přecejen František přede mnou nemá co skrývat."

Rozvázala špagát a nadzvedla víko. Bylo celkem těžké, Maryša si byla jistá, že krabice musí být ve skutečnosti třeba ze skla nebo z kovu a že papír je pouze jemný obal. V krabici byly zmuchlané noviny a mezi nimi uviděla Maryša pivní sklenici.

Trochu se zamyslela a chtěla zase krabici zavřít, když tu se sklenice začala sama plnit pivem. Marie jí vytáhla z obavy, že by se mohlo pivo třeba vylít a smáčet krabici. Když spatřila ten skvělý zlatavý nápoj, jakoby přímo načepovaný, s načechranou pěnou bílou jako sníh, která už už přetékala, a s mizejícími bublinkami pohybujícími se v pivu nahoru a dolu, které vypadaly jako malé dokonale vybroušené kousky topazu, dostala na to pivo chuť.

Přiložila sklenici k ústům a pila. Každým hltem chutnalo pivo lépe.

Francinova cesta automobilem do Oblasti-91 nestála za rozsáhlejší popis. Ubíhala klidně, nic neobvyklého se nestalo. Francin jen přemýšlel nad tím, co všechno musí dneska udělat a už takto z rána se těšil, až se vrátí za Maryšou domů.

"Nazdar, Franto," pozdravil z vozu vystupujícího Francina jeho kolega, "tady máš nějakou novou poptávku po skleněné nádobě pro SCP-009. To nějak stihneš."

"Doufám v to, Marku," odpověděl mu Francin, vytáhl z auta kufr a vydal se s Dr. Markem Kucherem do budovy Oblasti-91.

"Takže dneska máš odpoledne volno, že?" zeptal se Marek.

"Je to tak."

"Docela ti závidím."

"To ani nemusíš. S tím, co mám ještě před sebou to vypadá, že si budu muset vzít práci domů."

"Nemohl bych ti s něčím pomoci?"

"Podívám se, ale mám pocit, že ne. Navíc máš taky dost práce."

Marek doprovodil Francina k jeho kanceláře, kde se rozdělili. Francin si nechal v kanceláři kufr, oblékl si bílý plášť a šel se podívat do oblastní sklárny, což bylo místo, které hned po vlastní kanceláři v práci navštěvoval nejčastěji. Zde uložil již pracujícím sklářům nějaké nové pokyny, načež se znovu odebral na své předchozí stanoviště. Měl v plánu pokračovat na dárku pro Maryšu k jejich výročí svatby. Ten termín se nemilosrdně rychle blížil, na dokončení měl Francin už jen pár týdnů.

Šel si pro zavázanou krabici ve tvaru krychle potaženou tmavým papírem. Když ji nenašel na svém kancelářském stole, zkusil se podívat ke kufru ležícímu na židli. V šuplíku taktéž nebyla. Šel se podívat do auta, jestli ji nezapomněl tam, ale stále ji nemohl najít. Zapřemýšlel se a prošel si celou cestu, kterou procházel od chvíle, kdy ráno vystoupil z automobilu. Po krabici ani památky.

Protože Maryša měla velice ráda pivo, Francin se rozhodl, že jí vyrobí sklenici piva, která by poskytovala tolik litrů toho zlatavého nápoje, kolik by si kdokoli mohl přát. Fyzická část, tedy to, jak půllitrová sklenice vypadala, už byla hotová, jen funkce a výdej piva pořád nebyl stále dotažený do konce. Francin musel uchovávat ten dárek v krabici ze zvláštního skla tlumícího účinky sklenice. Francin ještě ani nezkoušel, co všechno to umí. V archivu své kanceláře měl pouhé výpočty.

Francin si šáhl na čelo a pak si promnul spánky: "Že já jsem ji nechal doma. Musím se pro ni vrátit, snad ji Maruš nenajde."

Sotva to dořekl, všechno kolem nějak potemnělo a začalo se ozývat hučení, jakoby někdo zapnul elektromotor. Někteří zaměstnanci vycházeli na chodbu s tím, co se děje. Hučení zvyšovalo svou frekvenci, až se změnilo v pištění. Bylo slyšet borcení zdí a dunění. Najednou se ozvala ohlušující rána silnější než výstřel z děla, a zároveň se zablýsklo světlo a všechny oslnilo. Na místě, kde dosud stála Oblast-91 zůstala jen nevelké množství trosek a opravdu veliká jáma v zemi. V okolí byly zlámané stromy jako po vichřici. Oblast-91 byla pryč.

Byla tma. V celé Oblasti-91 vypadla elektřina. Francin se zvedl ze země a několikrát si promnul oči, aby zjistil, zda je mám otevřené. Totální ticho se rozprostíralo po Oblasti, dokud jej nepřerušily
hlasy personálu, které povětšinou opakovaly tu samou otázku: "Co se stalo?"

"Co se stalo?" kladl si na mysl Francin, "Výpadek proudu? Závada v transformátorech? Výbuch v muničním skladu? Prolomení zadržení?"

Opatrně se zvedl ze Země. Zvířený prach jej dráždil v dýchacích cestách. Pokusil se našmátrat zeď, což se mu podařilo, a pomalu kráčel podél ní, s rukou na ni přitisklou. Musel dávat pozor, aby nezakopl o spadané kusy omítky nebo části ocelové konstrukce a světel.

Konečně uviděl v zatáčce zářit matné světlo a nějaké stíny postav. Přidal do kroku. Slyšel ustarané a překvapené hlasy, jakoby zjistili šokující příčinu toho, co se stalo nebo našli nějaký podivný důsledek.

U vysklených vchodových dveří stála skupinka zmatených vědců, které osvětlovalo podivně mdlé, ale přesto jakoby denní světlo. Některým z nich tekla z uší krev. Přistoupil k nim, aby se podíval, na co tak s překvapením hledí. Naskytl se mu šokující pohled:

Za prosklenými dveřmi byly rozpadající se zbytky širokých schodů. Tam, kde končily, bylo prázdno. Venku nebyly žádné stopy po okolí Oblasti-91. Všechno zahalovala jen neprostupná černota, tmavší než antracit. A přesto zde bylo světlo… Světlo odnikud.

Francin se musel podívat, co je dole a co nahoře. Beze slov otevřel dveře, což mu bylo oplaceno pouze nechápavými a částečně vyčítavými pohledy jeho kolegů. Rám dveří zavrzal, protože byla jeho konstrukce poškozena. Francin opatrně vyhlédl.

Nad ním bylo stejné černo jako všude kolem. A dole… hromada bílé pěny, pod kterou se občas zalesklo něco zabarveného do tmavě žluté až hnědé kvůli černému okolí. Každý by však poznal, že to bylo pivo. Moře piva. Podivné bylo, že se malé bublinky, které tvořily pěnu zdály velké jako talíře. Jakoby se na to Francin díval pod zvětšovacím sklem.

"Ne, to není možné… To…" Francin neměl slov, neboť si každou sekundou uvědomoval, že se dostal do největší noční můry, že tohle… je konec.

Zapotácel se a odstoupil od výhledu: "Ne, ne, ne, ne… To musí být jen sen. Zlý sen," ale nebyl.

Stejným způsobem, jak přišel ke dveřím, tak od nich odešel. Zastavil se za zatáčkou na hranici šera a tmy opírajíc se rukou a hlavou o zeď. Musel si v hlavě urovnat, co se stalo a co ho čeká.

"Někdo musel najít ten dárek a s největší pravděpodobností to byla Maruš," začal si pro sebe, "neměl jsem ho nechat doma, neměl."

"Pokud si dobře pamatuju, dostal jsem se s výrobou do fáze, kdy bylo potřeba pivo z něčeho vytvořit. Vyrobit něco z ničeho nedokážu ani já ani to, čeho jsem tvůrce."

"Před tím z toho ještě nikdo nepil, to místo, kde se pivo vytváří, muselo být prázdné. Musel se otevřít portál, respektive vstup. Výstup se nachází v půllitru a aktivuje se… přítomností ne… Pohledem? Ne. Ne. Naposledy, když jsem to upravoval, byl to dotyk"

"Půllitr se musel naplnit pivem, pokud místo, kde se pivo vytváří, bylo prázdné. Muselo se naplnit, otevřel se portál…"

"Proč se otevřel přímo v této Oblasti?" Co je tu?" jeho myšlenky utichly, ale pak mu to došlo:

"Jsem tu já," řekl nahlas a začaly mu kanout slzy.

Když na chvíli ustal jeho výkyv smutku, zase pokračoval v přemýšlení:

"Vzalo to, co jí bylo nejmilejší. A s tím i celé okolí. Aby bylo více piva."

"Je jisté, že to jsem já. Dá se ověřit, ano. Stačí definovat střed zmizelé části Oblasti. To, co je ve středu, je to, co milovala nejvíce."

"Ach, Marie…"

Nějakou dobu se nehýbal a mlčel, přičemž se sám sebe ptal, co má udělat teď.

Zvedl hlavu, když na to přišel. Odhodlán pohlédl do temné chodby a vyšel k nejbližším dveřím. Byly zamčené. Zkusil otevřít druhé dveře, které naštěstí již zavřené nebyly. Šmátral po naporsto tmavé místnosti, dokud nenašel tužku a papíry. Odtud odešel do další místnosti, kde hledal dál. Našel jen papíry. Následující dvoje dveře byly zamčené, třetí dveře vedly do kanceláře s oknem. Konečně se zde vyskytla změna světla v podobě šera oproti husté tmě v chodbách. Na zemi, ležela rozbitá váza s květinami, kterí již nespatří světlo světa. Francin v této místnosti našel kalamář a pero. To si vzal a pokračoval dál, avšak nikoli do jiné místnosti, ale hlouběji do budovy strašidelnou chodbou.

Přišel na křižovatku se třemi železnými dveřmi s nápisy. Na stropě svítilo nažloutlé nouzové osvětlení z dieselového generátoru. Každé dveře vedly do určité části budovy, která zadržovala anomálie. Jedny vedly mezi obyčejné anomální artefakty, které bylo možno zavřít do trezoru. Druhé a třetí vedly k tomu, co se může hýbat. Protože bylo možné tyto dveře otevřít pouze za pomocí elektřiny a generátor je nepoháněl, byly pevně zavřené. Skrze ně cesta nevedla.

Francin se již chystal odejít, když si všiml vymontovaných mříží. Rozhlédl se, aby zjistil, kde se tu ty mříže vzaly. Ve výšce tří metrů se nacházela díra směřující do ventilační šachty o rozměru přesně takovém, aby se jím mohl Francin protáhnout. Posunul si pod ventilaci stůl a skříň, po nichž vystoupal až k zející díře podobné dychtivě otevřeným ústům.

Nejdřív tam strčil hlavu, pak ramena a nakonec celé tělo a už se plazil zaprášenou ventilací. Vnitřek byl jen mírně osvětlen žlutým světlem, které vycházelo ze žárovek stejných jako ta na křižovatce. I když se v místnostech pod ním nacházela různá SCP třídy Euclid, nezdálo se zprvu, že by tam nějaká byla. Avšak po asi deseti metrech od vstupu do šachty zaslechl pomalé těžké kroky pod ním. Brzy se mu naskytla příležitost se podívat, co se dole nachází, neboť nedaleko před ním byl otvor bez mříží, které byly odstraněny stejným způsobem, jako u díry na křižovatce.

Na chodbě pod nezamřížovanou dírou se promenádovala jakási kreatura se zavalitým tělem a čtyřmi krátkými tlustými končetinami. Bylo to zvrásněné, mělo to malá chlupatá ouška a z obličeje tomu visely dva stužkovité výrůstky sahající skoro až k zemi. Vysoké to bylo asi metr a půl.

"SCP-809…" zamumlal Francin.

Francin se teď musel dostat přes tento otvor. Nejdřív se připlazil tak, aby měl nad ní hlavu i ramena. Pak natáhl ruce na druhou stanu přes díru, opřel se a přitáhl se. Takhle to několikrát zopakoval, než se přes tuto díru dostal. Pak se pokusil ztišit svůj běžný posun šachtou, musel však zpomalit.

Toto prolézání bylo opravdu nepříjemné. Nejen že ho bolely končetiny a tvrdé stěny šachty tlačily na jeho tělo, jakoby byl zavalený kamením. K tomu se připojovaly obavy z toho, co se nacházelo pod ním, protože čím dál od vchodu do šachty byl, tím více prapodivných zvuků slyšel, a protože znal citoslovce všech anomálií zavřených v Oblasti-91, děsilo ho, kolik se jich dostalo ze své cely, nebo se o to pokoušelo.

Konečně se dostal k cíl i své cesty ventilací. Nacházela se zde křižovatka ve tvaru T a šachta vedoucí kolmo vzhůru na střechu, kam se chtěl Francin dostat. Avšak radost ho brzy přešla.

Věděl sice už předtím, že ve ventilacích se nacházejí mříže, ale jakoby na to zprvu zapomněl či doufal, že tomu tak v tomto případě nebude a že to něco odstranilo mřížoví i na tomto místě. Avšak cesta byla zablokována minimálně párem mříží a jednou vrtulí, která by vháněla dovnitř vzduch, kdyby byla zaplá.

Otočit se nemohl, takže couval zase celou cestu zpátky, což bylo opravdu nepraktické a to hlavně, když se dostal k otvoru nad SCP-809.

"TŘÍSK!" ozvalo se, jak se padající skleněný kalamář z Francinovi kapsy roztříštil o tvrdou podlahu zrovna vedle SCP-809.

"Tam je!" zakřičelo SCP-809 svým bublavým a skřípavým hlasem. Tento výkřik mu byl opětován zavytím a zapištěním a rychlými kroky. Francin musel se musel dostat co nejrychleji odtud.

SCP-809 stále křičelo, že je tam, a ukazovalo svým hnusným tlustým prstem nahoru na ventilaci. Francinovi už bylo jedno, že jeho rychlé prudké pohyby se ozývaly celým zařízením. Překročil díru a pokračoval k výlezu. Protože couval, naskytl se mu pohled na to, co po něm šlo. Z otvoru, který před chvílí přelezl a od něhož se nacházel asi jen pět metrů vykoukl černý kulatý obrys se žlutými tečkami na místě očí. Instinktivně si zacpal uši a nezastavoval ve svém postupu šachtou.

Ta černá věc otevřela dokořán svou dosud nezpozorovatelnou tlamu, z níž vycházelo sytě zelené světlo, a kterou lemovala řada stovky maličkých, ale ostrých zoubků. Šachtou se začalo rozléhat tlumené syčení, které se stupňovalo do hlasitého praskání podobného sypání písku. S kombinací s prázdným symetrickým dutým kovovým prostorem šachty to trhalo uši.

K tomuhle zvuku se přidala rychle se zvyšující teplota, jakoby se šachta změnila v pec. Francinovi začal stékat horký pot z tváří, když konečně ucítil volný prostor za koncem ventilací. Ještě se párkrát posunul a pak se nechal sklouznout svou vahou až ven po hladké stěně ventilace. Neváhal však a hned, jak dopadl na křižovatku celý odřený, se tekl co nejdál od té pekelné díry.

Celý uřícený doběhl k výzkumníkům, kteří stále pozorovali ten prapodivný výhled z prosklených vstupních dveří a dohadovali se, co se stalo a co mají dělat. Francin se jejich hovory nezdržoval a jednoho z nich se otázal, zda nemá kalamář.

"Co se vám stalo, pane Novotný?" zeptal se ho mladší výzkumník když přišel s novým kalamářem.

Francin si promnul oběma rukama obličej: "Zaútočily na mě asi 3 SCP objekty, když jsem prolézal ventilací."

"Proč jste tama, pro pána, lezl?"

"Potřebuju se dostat na střechu, ale nemám čas na vysvětlování. Kdyžtak tam za mnou později přijď." A vydal se do nejbližší kanceláře s oknem.

V této kanceláři otevřel okno a vylezl na jeho římsu, pak začal přelézat z jednoho okna na druhé. Mimo budovu Oblasti-91 nefoukalo. Nebylo ani možné říct zda je tu teplo či chladno. Bylo to vše takové nijaké. Pod ním se lesklo jezero piva, v němž se nejspíš všichni rozpustí.

Po nějaké době se dostal k žebříku, za což byl rád, neboť ho z toho přelézání již strašně bolely ruce. Než se vydal na střechu Oblasti, několik minut odpočíval zapříčený na žebříku, ale pak vyšplhal. Střecha Oblasti byla plochá. dalo se na ní pohodlně procházet. Francin se usadil u jednoho z komínů, kde začal psát za pomocí právě těch pomůcek, které získal. Když byl hotov, chvíli počkal, než inkoust zaschne, pak popsaný papír zmuchlal a vyhodil jej co nejvýš do vzduchu. Zmačkaný zpráva zpomalovala až nakonec zůstal viset ve vzduchu pár desítek metrů nad střechou.

Pak se dotknul svého skleněného náhrdelníku. Cítil v něm ohýbačovu přítomnost. Naposledy zabezpečil a obnovil vězení tohoto šperku, pak si jej sundal a zahodil do vzduchu stejně jako papír. Náhrdelník též zpomalil a pak už jen tak levitoval.

Francin se posadil a opřel se zády o cihlový komín:

"Miluju tě, Marie. Budu na tebe myslet do poslední sekundy mého života."

Maryša zatočila pořádně klikou.

Uběhl již měsíc od tragického zmizení Oblasti-91 a dosud nebylo známo, co jej způsobilo.

Maryša nasadila na okraj gramofonové desky opatrně jehlu.

Po Oblasti-91 zůstala jen rozměrná prohlubeň a pár okolních budov, které však byly velmi poškozené tlakovou vlnou neznámého původu a jejich statika byl narušena natolik, že byly srovnány se zemí. Jejich zdivo bylo použito na částečné zasypání toho velkého kráteru.

Z gramofonu začala vycházet příjemná jazzová hudba, vhodná na tento teplý letní večer.

Oblast-91 stávala v nezastavěném regionu, takže pochopitelně nebylo moc očitých svědků. Jen asi deset výzkumníků a jakýsi náhodný kolemjdoucí.

Maryša naklonila půllitr do vodorovné pozice.

Svědci však neuvedli, kromě přesného průběhu události, nic převratného. Nejdřív pokles množství světla doprovázené hučením, pak zvyšování frekvence toho zvuku a nakonec ostré světlo a velice silná rána, jejíž zvuková vlna lámala větve stromů, narušovala budovy, poškozovala sluch a vyplašila všechno zvířectvo v okolí dvou kilometrů.

Zlatavý nápoj harmonicky tekl ze sklenice a tlumeně narážel na dubové dřevo.

Po přezkoumání bylo usouzeno, že zdroj tohoto zmizení se musel nacházet právě v Oblasti, přímo v epicentru. Dále bylo zjištěno, že příčinou tohoto zmizení muselo být otevření portálu.

Praskání a šumění malých bublinek znělo konstantně se zvukem gramofonu. Hladina stoupala.

V Oblasti-91 se však v té době nenacházel nic, co by mohlo něco takového způsobit.

Hladina sahala už dvacet centimetrů od okraje. Gramofonu docházel dech, takže Maryša položila sklenici na židli a šla znovu zatočit klikou.

Ztráty byly obrovské. Od schopných zaměstnanců včetně samotného ředitele Dr. Novotného, přes 50 anomálních objektů tříd Safe a Euclid, až po důležité dokumenty týkající se původu SCP, historických záznamů a dokonce postupu výroby speciálního zadržovacího skla.

Gramofon už zněl zase krásně. Maryša přistoupila k neckám, nabrala si trochu jejich obsahu do dlaně a ochutnala. Byla potěšena skvělou chutí.

Nadace byla velice negativně zasažena touto událostí, lidé truchlili, ale měli zároveň jakousi naději. Snad v každé Oblasti se o tom vášnivě mluvilo, jakoby takové debaty mohly celou Oblast-91 navrátit i s veškerým jejím obsahem zpátky.

Maryša si rozvázala drdol. Na jejích krásných dlouhých hnědých vlasech se třpytila záře zapadajícího slunce.

Nikdo si však nespojil dvě události; právě ve chvíli, kdy Oblast-91 zmizela, totiž našla Maryša půllitr v podivně zabalené krabičce ve Francinově pracovně u nich doma.

Maryša se začala svlékat. Postupovala odshora a končila dole u nohou. Nejdřív černá lehká blůzka, pak sukně barvy hořké čokolády a konečně spodní prádlo. Boty si sundávat nemusela, protože již byla bosá.

Po nalezení půllitru se v Maryše probudil nadační duch, toužící po zadržení anomálních objektů. Takže půllitr se dostal až na seznam anomálních objektu se Speciálními Zadržovacími Procedurami, konkrétně na stopadesáté pořadí.

Maryša pozvedla svoji ladnou nohu a smočila ji v koupeli. Tělem jí projel chlad. Koupel byla opravdu studená. Naštěstí bylo léto.

Ten půllitr se stal jednou z mnoha anomálií. Pro běžní oko nebyl nijak zajímavý.

Maryša stála již jednou nohou v neckách. Tak zvedla i tu druhou a také ji ponořila. Na své holé jemné kůži cítila lehkou pěnu.

Ale právě Maryše záleželo na té sklenici. Byla členkou Rady O5, nikoho nepřekvapilo, že si brzy po zařazení začala půllitr půjčovat. Nakonec se sama dostala do jeho Speciálních Zadržovacích Procedur: "SCP-150-CS je momentálně pod ochranou [VYMAZÁNO]," respektive pro vyšší úrovně "O5-█," a pro ty nejvyšší "O5-8."

Maryša skrčila nohy a opřela své ruce o okraj necek: "Ach," vydechla, jak se její tělo nořilo každou chvílí do hlouběji do té studené koupele. Její tep se zrychlil a dostala husí kůži.

Právě kouzelný půllitr jí pomohl se vyrovnat se ztrátou jejího milovaného manžela. Ačkoli od chvíle, kdy se událo zmizení Oblasti-91, nosila výhradně černé oblečení, nikdo si však nedovolil ji nazvat černou vdovou, tak se oddávala slastem z piva. Jakýmsi podivným způsobem, den co den, byla tím půllitrem posedlá.

A už Maryša seděla v neckách. Koupel osvěžovala jako letní vítr.

Ale nebyla by to ona, kdyby se nepodělila se svým potěšením s ostatními. Stejně jako rozdávala radost svým kolegům i podřízeným, tak se rozhodla sdílet i požitky z půllitru, který dával až neobvyklé výtečné pivo.

Maryša se uvolnila. Opřela se o stěnu dřevěné vany a nechala, aby se jí koupel rozlila ještě dál po těle.

Sestavila tedy ze svých přátel kolegů jakýsi Klub vyznavačů piva. Scházeli se každou neděli večer v jednom podniku ve městě, kde Maryša bydlela, nedaleko od místa, kde před tím stála Oblast-91.

Natáhla se pro půllitr, který stál, po okraj plný piva, na židli, na jejímž opěradle byly rozprostřeny i Maryšiny šaty.

Klub měl dvanáct členů. Byli to vysoce postavení nadační vědci, nějací členi Etické komise a dokonce i vedoucí Úderných Jednotek.

Maryša se napila z půllitru. Nemohla se chuti toho lahodného zlatavého nápoje nabažit.

Většinu času strávili v tom Klubu povídáním si a pitím piva. Tyto schůzky sloužily pro účinné odreagování se z práce nebo prostě běžných životních starostí. Majitel podniku jim tam dokonce na každý nedělní večer rezervoval stůl.

Pak pozvedla půllitr nad hlavu a naklonila jej.

Maryša však nedokázala přesvědčit nikoho ze členů Rady, aby přišel na takové setkání taky. Radě O5 se takové chování úplně nezamlouvalo, ale nikdo neměl to odhodlání něco s tím dělat. Vždyť šlo jen o neškodnou anomálii. Co by se mohlo stát?

Pěna jí stékala po vlasech jako bílé okvětní lístky slivoní po bublající luční říčce. Byla sobota.

"Kazimíre, prosím tě, podal bys mi brýle? Jsou támhle na kraji stolu," ukazovala tím směrem Milada.

V toto nedělní odpoledne probíhal jako vždy sraz klubu vyznavačů piva. Maryša přinesla za tu dobu, co se tyto srazy konaly, již mnohokrát zmíněný půllitr a nalévala z něj ostatním členům klubu.

Teď si vykládali jeden přes druhého, každý slyšel jen to, co chtěl, a toho, koho chtěl.

Petr upozornil Kazimíra právě zabraného do rozhovoru s Tomem a Honzou: "Miluš po tobě něco chtěla."

Brýle s kovovými obroučkami a kulatými čočkami ležely zrovna Kazimírova loktu. Jakmile byl Petrem upozorněn, přestal v debatě o kvalitě určitého druhu dřeva a opatrně pozvedl brýle.

Stůl byl přeplněný nejen nádobím. Samozřejmě 13 sklenic z dvacetidílného setu, každá sklenice měla v sobě jiné množství piva podle toho, jak moc a jak rychle který ze členů upíjel. Pak několik misek oříšků, na páru talířků ještě nedojezený dortík a čtyři šálky kávy na podšálcích a k tomu tedy i cukřenka. Dále solnička a pepřenka, která však měla na stole permanentní místo, neboť v této místnosti se pořádaly různé hostiny, sladké i slané, průměrně jednou za dva dny, takže uklízet tuto drobnost bylo naprosto zbytečné. I různé ubrousky se tu a tam povalovaly po stole. A nakonec i brýle, které však teď Kazimír opatrně zvedal za jednu stranici.

"Tady," oznámil Kazimír, když Miladě brýle podával. Postarší Milada, dlouhodobá členka a ředitelka archivářského nadačního oddělení, už dopředu děkovala za ty brýle, jak se natahovala ke Kazimírově ruce.

Podivná náhoda tomu chtěla, že přímo pod místem v prostoru, kde mělo dojít k tomu nevýznamnému předání brýlí, kterému by jinak nikdo nekladl váhu, se nacházel právě kouzelný půllitr. Kazimír upustil Miladiny brýle o desetinu sekundy dříve, než měl, a ty se se žblunknutím, které upoutalo pozornost jen tří dalších členů klubu, Vojtěcha, Karla a Heleny, potopily do té opojné zlatavé přijemně vychlazené tekutiny s pěnou na hladině.

"Jejda," ujelo Karlovi, ačkoli byl pouze pozorovatelem této malé nehody.

Mírně znepokojeného Kazimíra uklidnila Milada slovy: "V pořádku, to se občas stává. Však to vytáhnem."

Olga však utrousila mírně rýpavou poznámku: "Nechci vám kazit legraci při vytahování brýlí z piva, ale ony nějak zmizely."

Na tohle už reagovala většina členů a překvapené a zvědavé pohledy se začaly snášet na tu slavnou sklenici.

"No fakt! Jsou vážně fuč!" prolomil tiché mumlání ostatních Karel.

"Tohle se mi nezdá…" zvedl Petr ze stolu půllitr a podíval se na jeho obsah proti světlu. Po brýlích nebylo ani památky.

"Marie? Ty víš, co se stalo?" zeptal se za všechny Jan.

Maryša oblečená v černém se však dívala na půllitr taky jako na zjevení: "Nemám ponětí."

"O tomhle ses nezmiňovala! Musela jsi s tím něco udělat!" obvinil Maryšu Radovan.

"Tohle se mi ještě nikdy nestalo, přísahám," obhajovala se Maryša.

"Nespadly snad někam jinam?" tázala se Helena.

"Ne," odvětil Kazimír, "na vlastní oči jsem je tam viděl spadnout."

"A navíc se ozvalo žblunknutí," dodal Vojtěch.

Karel se chopil ubrousku, aby si utřel něco co mu stékalo po tváři z vrcholku hlavy, ale přerušila ho Nela, nejmladší členka klubu: "Kájo? Co se ti to vyrazilo na temeni?"

Karel si volnou rukou ohmatal hlavu. Přímo na vrcholu nahmatal něco mokrého, vcelku hladkého, co nešlo přirovnat k jakémukoli tvaru, který si v tu chvíli dokázal Karel představit. Po jeho všemožně trčících hnědých vlasech mu stékaly krůpěje piva až na jeho bradu, odkud mu pár kapek dopadlo do klína.

"Je to nějaký papír," poznamenala Olga.

"Jaký? Já nevidím!" lamentovala Milada.

"Ukaž," řekl mírně Petr a vzal zmuchlaný papír. Opatrně jej rozmotal, "jakási zpráva," a začal nahlas číst:"

"Pokud jste nalezli tuthle zprávu, znamená to, že výstupem, který se nachází na dně sklenice o objemu 0,5 l, prošlo něco skrz a navrátilo něco o přibližně stejné hmotnosti zpátky do normálního světa. To něco je právě tento papír. Ta sklenice, o nkteré jsem se zmínil výše, se spontánně zaplňuje pivem. Nesmí se z ní za žádnou cenu pít! Ten, kdo z ní pije, tomu se ztrácí jeho věci a to, na čem mu záleží. Její prvotní aktivace zapříčinila přesunutí Oblasti-91. Podepsán Dr. František Novotný dne-" nedočetl, protože jakmile Maryša uslyšela jméno svého zmizelého manžela, vytrhla Petrovi z rukou tu stránku s částečně rozmazaným inkoustem nasáklou pivem. Vypadala takto:

Pokud jste nalezli tuto zprávu, znamená to, že výstupem, který se nachází na dně sklenice o objemu 0,5 l, prošlo něco skrz a navrátilo něco o přibližně stejné hmotnosti zpět do normálního světa. To něco je právě tento papír.

Ta sklenice, o níž jsem se zmínil výše, se spontánně zaplňuje pivem. Nesmí se z ní za žádnou cenu pít! Ten, kdo z ní pije, tomu se ztrácí jeho věci a prostě to, na čem mu záleží.

Její prvotní aktivace zapříčinila přesunutí Oblasti-91.

Podepsán Dr. František Novotný dne 22. května 1926 v Oblasti-91

Hlídat. Zadržet. Chránit.

PS: Má drahá Marie, jestli tohle čteš, jsem již nejspíš mrtev. Je to má chyba. Měl to být dárek pro Tebe k našemu výročí svatby. Neměl jsem to nechávat doma. Neměl jsem zapomenout. Nebylo to ještě hotové. Promiň mi to, prosím. Miluji Tě.

Když Maryša dočetla, začaly jí kanout slzy po tvářích. Dalo by se říct, že jí milovaný manžel umřel po druhé. Teď už jí zbývalo jen pramálo naděje, že Francin stále žije, což bylo spíše už jen zbytečné nepodložené doufání. Vždyť od zmizení Oblasti-91 uběhlo již tolik týdnů.

"Co se tam píše? Ukaž," žadonila Nela a Karel, ale brzy toho nechali, když si uvědomili, že Maryša se teď utápí v smutku.

Miroslav, který byl ze všech těch lidí nejvyšší už stihl, hledíc Maryše přes hlavu, celý ten dopis přečíst. Začal Maryšu konejšit: "Ach, Marie, je mi to tak líto," a hladil ji po rameni, "upřímnou soustrast."

Část těch lidí, co neměli příležitost si dopis přečíst celý upínali na Maryšu překvapené a ustarané pohledy. Brzy se dali do řeči o tom, co slyšeli od Petra, když četl ten dopis.

"Slyšeli jste, ne?" zeptal se po chvilce nahlas Radovan. Musíme tu sklenici zničit, aby už nikomu neublížila."

Vojtěch ale oponoval: "Nemůžeme to prostě zničit, je to vodítko, které nám může pomoci se vypořádat s budoucími problémy."

A Jan dodal: "Ano, jsme Nadace. Musíme hlídat, zadržet a chránit, ne ničit."

Radovan povolil: "Uhhh… Dobře. Tak co teda máte přesně v plánu?"

"Pokud se nepletu, ta sklenice je již zařazená do seznamu," poznamenal Tomáš, "Nebude tedy problém vytvořit lepší Speciální Zadržovací Procedury s ohledem na to, co teď víme a…" otočil se k Maryši, "Je nám opravdu líto tvé ztráty a nebyl to jen tvůj manžel, ale významný nadační zaměstnanec, přítel a kolega."

Všichni souhlasně pokývali hlavou.

"Zítra ráno se sejdeme na poradu," rozhodl Vojtěch, "Olgo, prosím, zeptej se krčmáře, jestli nemá někdo na zítra zarezervovaný tento náš stůl. Jestli ano, porada se bude konat v některé z Oblastí, jestli ne, tak se zítra setkáme tady."

Olga se vydala za majitelem podniku.

"A také už nesmíme pít… z toho půllitru," řekla Milada.

"Ano," utřela si slzy Maryša, "už z něj nebudeme pít. Nikdy."

A bylo rozhodnuto. Olga pak přišla s tím, že se můžou sejít tady i zítra a pak se ještě chvíli utěšovali, nikdo se však ten večer už nezasmál. Tohle bylo vážné téma i pro Karla, který byl vášnivým vtipálkem. Ukončili sezení netradičně bez posledního přípitku na dobrou noc.

U Maryši měl jako obvykle půllitr zůstat, zítra by ho přinesla na to domlouvání. Ten večer však ještě nevěděla, co na ni i její přátele čeká zítřejší pondělí.

Maryša se probudila, protáhla se, podívala se na své ruce a přemýšlivě se poškrábala na zátylku. Venku byl krásný východ slunce.

"Konečně," řekla s úlevou a podivným zabarvením v hlase, které značilo, že něco chystá.

Neobtěžovala se ustlat si postel, jako to dělávala každé ráno. Neobtěžovala si učesat své krásné, ale po ránu rozcuchané vlasy. Neobtěžovala si ani vyčistit zuby, místo toho prostě vstala, nějakou dobu se přeslékala před zrcadlem do oblečení, které patřilo Francinovi, načež šla do kuchyně, kde si dala panáka vodky na spravení chuti. Své probouzení zakončila návštěvou koupelny.

Vzala peníze na autobus a klíče. Smála se, když za sebou zamykala dveře od domu a mnula si ruce, jak vycházela na chodník. Kouzelný půllitr si s sebou nebrala.

Maryša se probudila, protáhla se, podívala se ven a uviděla šedivou oblohu a vstala.

"Dneska je ta velká porada," řekla s očekáváním.

Ustlala si, jak to dělávala každé ráno, otevřela na chvilku okno, aby vyvětrala, zašla si do koupelny, kde s mimo jiné vzorně učesala své krásné dlouhé vlasy. Když byla hotova, odešla se přeobléknout a nasnídat. Byla zvyklá, že ráno pila z půllitru, ale dnes jí musel stačit pouze šálek kávy. Žádné pivo, které bude od teď pít, už nebude chutnat tak dobře jako ten nektar z kouzelnéí půllitrové sklenice. Dnešní snídaně nebyla tak dobrá jako obvykle.

Vzala peníze na autobus, půllitr v kovové vodotěsné krabičce, ale klíče ne a ne najít: "Vždyť si je nechávám pověšené na hřebíčku vedle dveří," říkala si, "kde jen jsou?"

Maryša vešla do restaurace rozhodným krokem, v rezervované místnosti už na ni všichni čekali.

"Ahoj, Marie, už na tebe čekáme. Myslel jsem, že dojdeš…" nedořekl Jan. Bylo to jednak proto, protože si všiml, že má Maryša na sobě mužské šaty a jednak proto, že za Maryšou zmizely dveře, načež se ozvalo, jakoby někdo zahrál akord D moll na harfu.

Maryša se jich musela zbavit. Jestli vědí to, co půllitr dělá, určitě by přišli na to, co se jí stalo.

Petr právě seděl nejblíže k Maryše. Ani nemrkl a už byl pryč.

"Co se to jen děje?" bědovala Maryša.

Maryšu z jejího zoufalství vytrhnulo zvonění telefonu, který stál na stolku v obývacím pokoji. Už tři čtvrtě hodiny se snažila dostat se z domu. Nemohla najít nejen klíče od svého domu, ale ani žádné jiné. Okna se nedala otevřít ani rozbít, hlína z květináčů se nesypala, byla jakoby z kamene, trhání listů znělo jako trhání textilu a obrazy na zdi se měnily pokaždé, co kolem nich prošla.

Ani s časem si nebyla jistá, protože všem hodinám v domě chyběly ručičky.

Telefon zvonil.

Maryša přestala v zoufalém hledání čehokoli, co by jí mohlo pomoci a přistoupila k telefonu.

Telefon opravdu zvonil.

Opatrně ho zvedla: "Haló?" zeptala se. Zkoušela si už předtím zavolat, ale telefon nefungoval.

"Dobrý den, omlouváme se za způsobené nepříjemnosti, ale musíme vám oznámit, že chyba není jen na naší straně."

Maryša ten hlas poznala: "Petře?! Jsi to ty? Co se stalo?"

Hlas však na tyto otázky neodpovídal: "Potřebujeme, abyste s námi spolupracovala, paní Novotná. Kývněte, prosím, na znamení toho, že jste mi rozuměla.

Maryša byla v rozpacích. Co se to jen stalo? Petrův hlas z druhé strany telefonu zněl tak jasně. Jakoby všude kolem byla tma a sníh a chlad a uprostřed této pustiny na malém kopečku osvětlovalo zlaté světlo místečko s roztátým sněhem, na němž se zelenala tráva. Rozhodla se kývnout.

"Skvělé," ozvalo se z druhé strany telefonu, "je potřeba, abyste dělala přesně to, co vám říkám a na nic se neptala."

"Dobře…" řekla zmateně Maryša.

"Vezměte s sebou, tento telefon do kuchyně."

"Vždyť kuchyně je moc daleko! Kabel tam nedosáhne!"

Ale hlas se nenechal odbýt a prostě příkaz zopakoval.

Nic jiného jí nezbývalo, tohle byla nejspíše jediná naděje. Sluchátko si zapřela mezi ucho a rameno a volnýma rukama zvedla telefon, otočila se a vyšla do kuchyně.

"Neotáčejte se, prosím a stále pokračujte do kuchyně.

Maryša uposlechla a pokračovala.

"Odložte telefon na stůl"

Jak hlas řekl, tak Maryša udělala. A hlas dál pokračoval a Maryša plnila jeho příkazy.

"Vytáhněte všechny vidličky na stůl."

"Všechny je dejte do dřezu, kromě dvou nejmenších."

"Sundejte si brýle."

"Ale já přece-" Maryša nedořekla, protože zjistila, že brýle na sobě má. Jak řekl hlas, tak učinila.

Dejte si je do kapsy, neztraťte je.

"Do které?" zeptala se Maryša, ale hned poté zaslechla, jak se na ní něco nebo někdo dívá.

Hlas na druhém konci začal znít, jakoby byla porucha v telefonu: "-ádné ot-ázk-!"

Ze strachu si Maryša brýle schovala do náprsní kapsy a přísahala si, že se toho hlasu na druhé straně telefonu už nebude na nic ptát.

"ve-něte ty dvě -idli-čky a… ohnět- je."

Maryša zabrala, aby ohnula pevné nerezové vidličky, ale zjistila, že jsou plastické jako neupečená hrnčířská hlína.

"-kloňte- hl-"

"Nerozuměla jsem!"

"Zakloň- hlav-"

Maryša zaklonila hlavu.

Polo-te … na strop.

Maryša se natáhla, aby ty vidličky dala na strop vedle malého hezkého skleněného lustru od Francina. Vidličky tam držely, jakoby dole bylo nahoře a nahoře bylo dole.

Petr řekl: "Jsem zde první, Marie, ale nebudu jediný."

Hlas v telefonu dodal: "Počíte-te- ove- ovečky." a zavěsil.

Členové klubu oněměli šokem.

"Mám vás v hrsti!" řekla Maryša, načež zmizela Olga.

"Dvacet osm. dvacet devět…"

Maryša stála najednou venku na ulici mimo svůj dům. Obloha byla stále stejně šedá. Vítr nefoukal, otočila se na svůj dům a zjistila, že je obráceně. Tam, kde měl být sklep, byla střecha a naopak. Byla z toho strašně moc zmatená: "Jaká anomálie tohle může dokázat?"

Třicet! Ha! Tady je!"

Maryša se otočila a hlasem, který dobře znala. Uviděla na ulici Olgu, členku terénního výzkumného týmu. Byla oblečená v mužském oblečení, na hlavě měla tropickou přilbu a na zádeh obrovský baťoh, z něhož trčely síťky na motýly, kovové nádobí, válcovité nádoby na sběr bylin a hmyzu a další věci. Dole na batohu vbyla přivázaná rákosová podložka.

Sama Olga byla ověnčená různými věcmi. Za páskem na přilbě měla pírko nějakého pralesního ptáka, na krku měla různé amulety, jakoby dary od domorodých kmenů a v ruce držela jakýsi nažloutlý papír. Jakoby ji někdo vytáhnul přímo z výpravy za poklady Afrických končin, do obyčejného města.

Maryša se na ni rozhodla promluvit: "Ummm… Ahoj Olgo…" odmlčela se, protože se bála ptát.

"Ahoj, Maruš! Pomůžeš mi vykopat poklad?"

Chtěla se zeptat, jaký poklad, ale nechtěla nic riskovat, tak řekla: "Řekni mi, prosím, víc o tom pokladu.

Je to prastarý poklad krále Nyatsimby Mutoty z království Mutapa! Říká se, že součást toho pokladu je klíč k bráně do ztracené Lemurské říše!" nadšení z ní jen čišelo.

"Dobře," řekla Maryša stručně, a pak se na chvíli odmlčela, protože se bála zeptat, kde má kopat. všimla si, že písmena jako ř a e s háčkem ve slovech Olgy, zní nějak neostře, ale nedokázala to lépe popsat.

"Budeš kopat tady!" řekla a ukázala prstem na víko od kanalizace,
"tady máš lopatku," a s těmito slovy vydátla malinkou zahradní lopatku a podala ho Maryše. Sama si pak vzala velký rýč.

Maryša uchopila lopatku. Nevěděla, co s ní má dělat. Co by se dalo kopat uprostřed silnice na víku od kanálu?

Olga však nekopala, nýbrž položila rýč vedle kanálového otvoru, načež se opáčila Maryši:
"Co s tou lopatkou děláš? Ty sis myslela, že budeme něco kopat?" a zasmála se z plných plic.

Maryša byla ještě zmatenější, ale pomalu se začínala smiřovat s tímto veskrze anomálním a šíleným dnem. Lopatku položila vedle kanalizace.

"Slezu dolů a ty mi podáš batoh a to nářadí, jo?"

Maryša jen přikývla, a když Olga slezla po žebříku, podala jí lopaty a batoh. Byl tak těžký, zdálo se, že je z olova.

Olga si jakoby nebyla vědoma té tíhy a lehce si batoh přehodila přes záda. Maryša však ke svému překvapení zjistila, že žebřík do kanalizace zmizel.

"Oh, vyskytl se malinký problém s žebříkem, ale to se dá lehce vyřešit. Seskoč!" Olga to sotva dořekla a najednou se nacházela 20 metrů hluboko. Tohle prostě nemohla seskočit bez toho, aby si přelámala obě nohy.

"A být tebou, tak bych si pospíšila. Bude pršet." a zase to Olga sotva dořekla a Maryša uslyšila, jakoby něco tvrdého rychle dopadalo na zem. Přibližovalo se to.

Obrátila hlavu směrem k tomu zvuku a spatřila Obrovské černé mraky, z nichž padaly nějaké tmavé kuličky, které zaplňovaly ulici a poškozovaly stromy.

Olga si uvědomila, že by měla Maryšu psychicky podpořit v této nepříijemné situaci a tak ji oslovila: "Marie, prosím, spoléháme na tebe. Ty jsi jediná osoba, která teď něco zmůže, jenže nevidíš. Prosím, skoč. Neboj se. Není to vysoko. Přísahám."

Maryša zavřela oči a sklouzla do kanálu. Když oči otevřela, byla v džungli, kolem zpívali cizokrajní ptáci, a ozývaly se zvuky šelem. Jaký krásný motýl právě proletěl kolem!

Olga zarazila rýč do země: "Tak a teď jdeme opravdu kopat."

Maryša se sehnula a už už chtěla zarazit zahradní lopatku do země, ale v tom ji Olga zastavila: "Nepoužívej tu lopatku, není na kopání. Nech si ji. Budeš muset použít ruce," řekla vážně.

Maryša pohlédla na své ruce. Vrátí se do svých dětských let, kdy se nebála si je zašpinit a kopala s nimi po zahrádce malé díry, které byly však už dostatečně velké na to, aby v nich někdo zakopl. Ale když viděla ten ostrý rýč, který chtěla použít olga, zarazila se:

"Pokud budeme kopat současně, mohlo by se stát, že bys mě nechtěně zranila."

Na to však Olga odpověděla: "Kdybych tady chtěla někomu ublížit, udělala bych to dávno!" a zasmála se. Pak dodala: "Tak začni s kopáním ty a za chvíli tě vystřídám. Budu aspoň držet hlídku.

Maryša se tedy dala do odhrňování listí. A když se dostala k černé půdě bohaté na živiny, zabořila do ní ruce. Půda krásně chladila. To však nebylo všechno. Prsty měla jen pár centimetrů pod povrchem a už ucítila něco tvrdého, co se zdálo být vyrobené člověkem.

Olga se na ni v ten moment prudce otočila: "Našla jsi to!
Prastarý poklad krále Nyatsimby Mutoty z království Mutapa!"a sehla se k Maryši a vášnivě jí políbila, "Jsi učiněný talent v hledání pokladů! A ty," otočila se na místo s odrhabaným listím, "Půjdeš ven!" křikla, zarazila rýč do země o kousíček vedle a zabrala. Vykutálela se malá zdobená krabička z tmavého dřeva vysoká asi čtyři palce se čtvercovým půdorysem o stranách délky jedné pídě.

"Na co čekáš?! Otevři ji!" přikazovala nedočkavě Olga Maryše.

Maryša oprášila krabičku, uchopila ji za okraj víčka a otevřela. Z krabičky vyšlehlo světlo. Maryša se neubránila výkřiku. Byla to zvenku obyčejná krabička, ale zevnitř vedla někam hluboko a daleko.

Olga řekla vážnm hlasem: "Klíč je uvnitř, ale ten ti bude muset dát někdo jiný. Strč tam ruku. Neboj se."

Maryša si tedy vyhrnula rukáv na pravé ruce, načež tuto ruku pomalu vsunula do krabičky.

Maryša udělala dva kroky k bezmocným členům klubu.

Jejich myšlenky se upínaly pouze na tuto nečekanou situaci. Část z nich si v hlavě spojila dvě a dvě dohromady a uvědomili si, že jde o jasné známky ohýbání reality. Ale kde k těmto schopnostem Maryša přišla? Je to doopravdy Maryša? Když se realita začne roztékat jako škeble na snídaňovém stole, člověk přestane znát i svoje vlastní boty.

A s dvojitým zatikáním metronomu zmizeli Radovan a Helena. Všichni ten metronom viděli.

Maryša s hlasitým cinkáním klouzala po hoře zlatých mincí. Na těch mincích byli vyobrazeni králové, pracující ženy i muži, rodové znaky, státní znaky, královské znaky, ornamenty, mudrci, květiny, váhy, zvířata, budovy…. Některé byly prázdné nebo měly v sobě díru, ale všechny zvonily stejně.

Maryša dosedla na studenou podlahu z lesklého černého kamene, ve kterém se odrážely hvězdy. Postavila se a všimla si temné postavy přímo před ní. Působila mohutně, protože na sobě měla černý sametový kabát., a zároveň z ní šel strach kvůli bílé divadelní masce tvarované do groteskního šklebu.

"Konečně se setkáváme, Marie," zahučel silný hlas a rozezněl ozvěnu obrovských prostor plných zlata. Maryša však ten hlas poznala:

"Radovane!" zavolala na něj Maryša. Stále však měla na paměti, že by se neměla ptát, a tak pronesla opatrně: "Bez tvého hlasu bych tě nepoznala. Jsi jiný. Něco se ti muselo stát.

Maskovaný muž se zasmál: "HHHAAHHAHAHHA!!! Co by se mi asi stalo? Ty to ještě stále nechápeš? A měla by ses ptát sama sebe, co se stalo tobě!" a vyšel jistým krokem jejím směrem.

Maryša byla čím dál nejistější: "Já ani nevím, co se mi stalo. Ráda bych se zeptala, ale nesmím. Jestli to víš, řekni mi to, prosím."

Maskovaný muž však neodpovídal a kráčel blíž.

"Tak mi to aspoň naznač!"

Muž se zastavil: "Představ si, že jedeš v autobuse, který byl však uchvácen do rukou únosce. Ten únosce ti zavázal oči, ale ruce a nohy nechal volné. Na své zběsilé cestě nabral do autobusu další lidi, které spoutal k sedadlům, ale oči jim nezavázal"

Maryša se snažila nějak pochopit, co tím chtěl ten muž říct. Pokračoval, přičemž se dal zase do kroku:

"Oni vidí na cestu a vidí na únosce, ale nemůžou nic dělat. Ty nevidíš na únosce ani na cestu, ale můžeš něco dělat," u pasu se mu zaleskla nefritově zelená dýka.

Maryša už sice začala pomalu chápat, co se asi stalo, ale podivné chování to maskovaného člověka ji zmátlo.

"Tohle jsou má pouta," řekl a rozběhl se tiše k ní. Maryša se ulekla. Zastavil se těsně před ní a vytáhl červenozlatý klíč, "Hledáš tohle, Marie?"

Jakmile Maryša nejistě kývla na znamení souhlasu, muž tasil dýku:

"Jaké to je, když se z uneseného stane únosce?"

A o co jí šlo? Zatarasit východ a vypařit členy klubu jednoho po druhém nemohlo nechat nikoho chladným. Chce je snad zabít tím nejšílenějším způsobem? Ale proč? Co jí udělali?

A nebo to nemyslela zle. Třeba jim jen chtěla ukázat své nové schopnosti. Ale jak znali Maryšu, takový nečekaný a děsivý způsob by si jistě nevybrala.

Pomyslná smyčka kolem krku se utahovala.

"Ustup od ní dál, zločinče!" ozval se ženský hlas a odněkud ze zhora dopadla s kovovým zařinčením postava v zelenostříbrném brnění. Její dopad na zem byl velice estetický, jakoby si ho už dlouho předtím nacvičovala.

Maskovaný muž při rytířově dopadu na pár vteřin znehybněl a pak se narovnal: "Koho nám to všichni čerti nesou?"

"Spíše andělé, maskovaný uchvatiteli!"

"Vydrž chvilku… Nejdřív se musím otočit, abych viděl tomu drzounovi do očí!" zvýšil muž s maskou hlas a prudce se otočil a ohnal se svou blištivou dýkou. Rytíř však jeho útok odrazil rychle taseným zlatým mečem, který zářil jako samo Slunce.

Takže ty se chceš utkat v boji?

"Samozřejmě!" a znovu udeřil, tentokrát z druhé strany. Rytíř však jeho výpad zase vykryl.

"Maruš! Ustup, ať se nezraníš!"

Muž s maskou se zasmál: "A mohu znát jméno svého soupeře?"

"Ale jistě, když si pán přeje," začala "Jmenuji se Maria Konstantin José Felix Theodorik Oktávius Augustus Xénia Filipos Khasperos Ingrid Zoro Wanda Lilian Alexis Rufinio Tom Francesco Gabriel Emanuel Isabel Irini Klaudius Alfonso Eduardo Samuel Artur Julia Ester. Nějakým zázrakem to zvládla na jeden nádech.

"Heh, jaká náhoda," konstatoval muž "Také se jmenuji Maria Konstantin José Felix Theodorik Oktávius Augustus Xénia Filipos Khasperos Ingrid Zoro Wanda Lilian Alexis Rufinio Tom Francesco Gabriel Emanuel Isabel Irini Klaudius Alfonso Eduardo Samuel Artur Julia Ester."

"V tom případě se připrav na porážku, Mario Konstantine José Felixi Theodoriku Oktávie Auguste Xénie Filipe Khaspere Ingrid Zoro Wando Lilian Alexis Rufinio Tome Francesco Gabrieli Emanueli Isabel Irini Klaudie Alfonso Eduardo Samueli Arture Julia Ester!"

"Uvidíme, jak se budeš tvářit, až tě pokořím Mario Konstantine José Felixi Theodoriku Oktávie Auguste Xénie Filipe Khaspere Ingrid Zoro Wando Lilian Alexis Rufinio Tome Francesco Gabrieli Emanueli Isabel Irini Klaudie Alfonso Eduardo Samueli Arture Julia Ester!"

A bojovali spolu a mečovali se. Nevypadalo to však tak, že by bojovali na život a na smrt, jejich pohyby se zdály čím dál více umělé, jako při nějakém představení. A do toho se stále oslovovali. Zdálo se, že ani jednomu nedojde dech.

Ale najednou se muž v masce zakoktal mezi jmény Alfonso a Eduardo, zaváhal a byl rytířem odzbrojen a sražen na zem. Rytíř neváhal s požadavkem na maskovaného protivníka:

"Dej jí ten klíč."

"Já žádný klíč-"

"Ale máš," přerušila jej, "hlavní součást prastarého pokladu krále Nyatsimby Mutoty z království Mutapa.

"Jo tenhle," vzpomněl si najednou, "proč jsi to neřekla dřív?. Nešlo to vidět, ale jistě se pod maskou šibalsky usmál. Vstal, otřepal se a v klidu přišel k Maryši a podal jí červenozlatý klíč a pak, navzdory porážce odcházel černozlatou halou někam daleko se zdviženou hlavou.

Pak přistoupil statečný rytíř a pomohl Maryši konečně na nohy: "Máš toho ještě hodně před sebou, Maruš. Doprovodím tě tak daleko, jak budu moci," řekl rytíř ženským hlasem.

Maryša už zase nevěděla, co si má myslet. Jak dlouho ještě bude trvat tohle šílenství?

"Myslím, že bude lepší, když si promluvíme z očí do očí," pravil rytíř a sňal si svou lesklou přilbu. Odhalil tak krásné zrzavé vlasy a svoji něžnou ženskou pihovatou a o to krásnější tvář, "A můžeš se tady ptát, na co chceš. Když budu moct, odpovím ti. Nesměla ses ptát, protože si byla v místě, co se podbalo tvému domu.

Maryše se ulevilo. Konečně se mohla ptát na vše, co jí zajímalo:

"Kde to jsme?"

"Je to složité celkově vysvětlit. Možná bych řekla, že jsme uprostřed kruhu nakresleného křídou. Mimo ten kruh je vše normální, ale uvnitř to může být čímkoli, co si ten, kdo jej nakreslil, zamane

"Takže ohýbání reality?"

"Přesně tak.

"Ale jak se to mohlo stát? Jak jsem se tady ocitla?"

"Ty jsi stál tam, kde jsi byla vždy. Ve své mysli. Ale nemůžeš interagovat s okolním světem."

"Protože mě tam zavřel někdo, kdo umí ohýbat realitu?"

"Přesně tak. Převzal nad tebou kontrolu… Respektive pouze ti, jak už řekl Radovan, zavázal oči, ale ruce máš stále volné."

"Takže to znamená, že se můžu osvobodit?"

"Bez nápovědy by ti to trvalo příliš dlouho."

"A vy jste má nápověda," zamyslela se nahlas, "jak to vůbec dokážete?"

"Ty vidíš iluzi. Osoba, která tě drží v zajetí, se soustředí tak moc na to, abys zůstala tam, kde jsi, že zapomíná na nás. Třeba se ti jednou poštěstí vidět, jak vypadá svět rozložený na nitky, kolečka, šroubky a matičky. Je to divné, ale jde si na to zvyknout."

"Už to chápu… Protože jsem tam, kde je i on, můžu se bránit, ale vy mi musíte ukázat kudy nebo jak."

"Ano. Dáváme ti nic. Jsou to díry, které když spojíš, dostaneš protivníka šachu a převezmeš zase kontrolu. Máme štěstí, že jeho schopnosti ohýbání reality nejsou na tak vysoké úrovni, aby nás dokázal dokonale zadržet," vysvětlila a pak změnila téma, "Tak jsme došli."

"Ale vždyť jsme neušli ani-"

"Vzpomeň si přece, kde jsme," přerušila Maryšu, "a tady máš to, o čem jsem ti říkala," a podala jí sponku právě vytáhlou z jejích vlasů, "nemluv o ní."

Pár členů se pokusilo schovat za stůl. Byli to Nela, Milada, Jan a Miroslav. Ale snad aby Maryša ukázala, že před ní není úniku, nechala zmizet Nelu.

V tu chvíli se svět zrcadlově obrátil.

Bylo by ticho, jenže klid šeré místnosti narušoval křik malých dětiček, které ležely zabalené v ovinovačkách v kolébkach z černého dřeva. Kolébek bylo v té místnosti opravdu mnoho, každá byla zvlášť vyřezávaná a každá byla jinačí.

U jedné z kolébek seděla na malé světlé stoličce drobnější postava v bílém sesterském úboru. Právě kolébala a konejšila jedno zvlášť ukřičené děťátko. Zdála se unavená.

Maryša přistoupila opatrně k ní a zeptala se: "Potřebujete pomoci?"

Postava se na Maryšu otočila. Maryša ji okamžitě poznala, ale než stačila třeba jen pozdravit, osoba řekla unaveným hlasem: "Byla bych ti velice vděčná, kdybys mi pomohla uspat všechny děti tady."

"Jistě, jistě," odpověděla osobě, která vypadala jako její kamrádka Nela. "kde mám začít?"

"Kde chceš. Hlavně začni co nejdřív. Kolébání by mělo stačit."

Maryša poslušně přikývla a odebrala se k jedné z nejbližších kolébek. Byla zdobená vyřezávanými ornamenty, které vypodobňovaly obrázky koček a jejich tlapek. Nahlédla dovnitř.

Leželo tam děťátko zabalené v růžové ovinovačce. Plakalo. Podivné bylo, že mu nešlo vidět do obličeje. Jakoby žádný nemělo. A nejen to… Jakoby byla zavinovačka prázdná. Ale přesto tam bylo. Nějak. Maryša se dvakrát nerozmýšlela. Na rozbitou realitu si začala už pomalu zvykat a tak se dala do houpání kolébky.

Najednou se jí vybavilo, jak když jí bylo asi 5 let, koupili jí rodiče koťátko. Jmenovala se Dorotka. Maryša ji měla velice ráda. Hodně si spolu hráli. Její dětství bylo díky této kočičce o kus krásnější.

Když už dítě neplakalo a spokojeně usnulo, přesunula se Maryša k další kolebce. Ta byla ozdobená vyrytými kopretinami. Uvnitř leželo miminko, které vypadalo stejně jako to předchozí, ale nebylo v růžové, nýbrž v modré ovinovačce.

Když Maryša houpala, vzpomněla si, jak mamince dala kopretinu na znamení díku a lásky, když jí usmažila její odblíbené koblížky. Mamince stekla slza štěstí a svého synka objala.

Po ukolébání Maryša přistoupila ke třetí kolébce. Do dřeva byly vyryté hodiny, které ukzaovaly tři čtvrtě na osm, nějaké kvítí a knížky. V kolébce plakalo dítě v růžové ovinovačce. Jakmile začala dítě konejšit, vybavila se jí vzpomínka, jak šla první den do školy. Potkala tam své nejlepší dvě kamarádky z dětství.

Nelu jakoby přestalo bavit to, jak děti stále brečí, a tak začala broukat nahlas nějakou ukolébavku na tři doby. Maryša věděla, že Nela umí zpívat, ale tento přednes byl tak krásný a dojemný, že některé děti přestaly plakat a tiše poslouchaly, jiné, které řvaly nejvíc, ubraly na síle křiku a samotná Maryša z té krásné ukolébavky dostala husí kůži.

Ve čtvrté kolébce s vyobrazením psů bylo v modré zavinovačce děťátko, které slabě plakalo. Kolébání v Maryše evokovalo vzpomínku na to, jak v devíti letech dostala od táty pejska - jezevčíka. Pojmenovala ho Baryk. Zažili spolu velice krásné chvíle. Byli jako bratři. Byl jejím světlem v dětství, zvlášť když její otec začal pít a bil maminku i ji.

test ěščřžýáíéúů

PODLÉHÁ UTAJENÍ

5/001-CS-A ÚROVNĚ 5/001-CS-A

Objekt #: SCP-001-CS-A

Dagdagiel

Speciální Zadržovací Procedury zajišťuje z devadesáti procent Administrátor České větve SCP Nadace a není třeba je zde podrobně zmiňovat. Administrátor však nesmí spát mimo své bydliště Oblasti-01 bez přítomnosti všech členů České rady oblastních direktorů kromě ČROD-01 a bez SCP-001-CS-A-1 až SCP-001-CS-A-12.

Popis: SCP-001-CS-A je nefyzický pozůstatek Tomáše Pytely zadržovaný v těle Administrátora České větve SCP Nadace. Při incidentu 001-CS-ALFA bylo zjištěno, že během toho, Administrátor spí, s může právě mysl bez přístupu k ovládání těla vyměnit pozici s druhou.

Kdybych měl popsat, jaké to je se nacházet v epicentru rozbité reality, řekl bych, že je to, jako když na čtyři hodiny chodí židle, ale talíře nemají oběžník, pokud se prožene mínus jedna, i když tvůj nos má morbidní peníze a kedluben, ale tu kedluben můžete, pokud byste zažili to, co já, polaskat po komíně, odrecitovat koberec, objevit se nebo hořčice. - ČROD-04

PODLÉHÁ UTAJENÍ

5/001-CS-B ÚROVNĚ 5/001-CS-B

Objekt #: SCP-001-CS-B

Euclid

Speciální Zadržovací Procedury: SCP-001-CS-B je zadržováno ve vodotěsné místnosti se standartní výškou místností pro Oblast-04CS a s čtvercovým půdorysem 9 m². Z cely vedou čtyři odtokové šachty s rychlostí odtékání 500 l/s. Celá místnost je umístěná v nejnižším podlaží Oblasti-04CS dvacet metrů pod povrchem země. K cele vede deset metrů dlouhá přechodová komora.

Samotné SCP-001-CS-B je povětšinu času připnuté na nerezový stolek uprostřed místnosti. Každých 24 hodin musí subjekt Třídy D, který tuto proceduru ještě nepodstoupil, vypít obsah SCP-001-CS-B. V případě, že bude nedostatek nových subjektů Třídy D, budou se subjekty, které jsou k dispozici, po dvacetičtyřhodiné lhůtě v pítí střídat. Každý týden musí být SCP-001-CS-B vymyto za pomocí objektů taktéž se nacházejících v místnosti¹ kvůli zachování hygieny.

Popis:

Máme ohýbače reality, který musí být zadržen nebo zničen. Scrantonovy kotvy reality byly v té době nové, nebo neexistovaly, takže bylo potřeba zadržet tohoto ohýbače jinak. Budeme mu říkat třeba Xaver. Dr. Novotný pro zadržení ohýbače vytvořil speciální skleněný náhrdelník (relativní prototyp Scrantonovy kotvy). Tady to bude fungovat trochu jako SCP-963. Když se ten náhrdelník dotkne kohokoli kromě svého tvůrce tedy Dr. Novotného, tak bude mysl dotyčné osoby přenesena a uvězněna uvnitř tohoto náhrdelníku, další efekt je, že svému nositeli, tedy Dr. Novotnému propůjčuje vlastnosti, jaké měl Dr. Clef nebo Donald Trump, ohýbaní reality ohýbači na něj nebude působit. Sám Dr. Novotný se utká v souboji s ohýbačem reality, nasadí mu náhrdelník. (Nejspíš to po něm hodí, na což však bude mít jen jeden pokus, protože jakmile pustí náhrdelník, už není v jeho ochraně a minutí by znamenalo jeho smrt.) Jakmile se bude mysl ohýbače reality nacházet v náhrdelníku, Dr. Novotný si jej nasadí a bude jej od té doby nosit permanentně, protože náhrdelník není sám schopen aktualizace na mysl ohýbače reality, který se stále přizpůsobuje tomuto náhrdelníku, a tak musí Dr. Novotný každý den pomocí své mysli náhrdelník upravovat.

Po nějaké době se Dr. Novotný rozhodl udělat pro svou ženu Marii dárek (k narozeninám nebo výročí). Rozhodne se vyrobit sklenici piva, z níž by se dalo pivo pít takřka neomezeně. Dr. Novotný chtěl, aby to bylo překvapení, proto to Marii neříkal. Navíc si svou práci nosil nebo nechával na svém pracovišti v Oblasti-91. Jednou, když si půllitr přinesl domů, aby na něm pracoval i mimo pracovní dobu, jej nechal na druhý den doma, kde jej našla Marie.

V této fázi měl půllitr určité vlastnosti. Pivo se v něm tvořilo z věcí, které měl člověk, který se ocitl (ze začátku dotkl) v jeho blízkosti (kromě samotného tvůrce Dr. Novotného), rád. Takové věci byly přesunuty do speciální kapesní dimenze samotného půllitru kde se postupem času rozpustily na pivo. V té době byli Marie a František novomanželé, přibližně v této době je láska na vrcholu. Tím, že se Marie dotkla půllitru, který František doma zapomněl, jej aktivovala. Marie milovala Františka, takže ho ten půllitr detekoval a přesunul ho do té kapesní dimenze, která však byla prázdná. Aby byla zaplněna, bylo potřeba o hodně větší množství materiálu, takže to přesunulo s Františkem i celou Oblast-91.

Podezření na půllitr nepadlo. Jednak se v té chvíli nacházel od Oblasti-91 několik kilometrů, jediný, kdo o půllitru věděl, byl František, který byl pryč i se všemi svými dokumenty, které se týkaly jeho posledních prací. O5-8 nikomu o půllitru v té době neříkala.

Když se Marie napila, začalo jí to pivo hodně chutnat (tady jde o přirozenost piva v půllitru, ale kdyby to pivo bylo třeba z jejich oblíbených šatů, chutnalo by ještě lépe, jako fakt hodně dobře, což by ale cítila jen sama Marie, takže lze říci, že má pivo z půllitru mysl-ovlivňující vlastnosti.

Když člověk vypije pivo vytvořené z něčeho, co má rád, logicky mu bude i více chutnat.

Marie ačkoli bude truchlit nad ztrátou manžela, bude mít naději, že stále žije, protože přesun do jiné dimenze neznamená automaticky smrt (to, že nebyla Oblast-91 zničena, nýbrž přesunuta se zjistí). To pivo ji bude hodně chutnat a aby se podělila o takový skvělý zážitek, vytvoří s svými dvanácti až třinácti přáteli (Nikoliv z Rady O5, ale z řad zaměstnanců 4. Úrovně) spolek, ve kterém budou pít z půllitru. Taky se v tom pivu bude asi koupat, aby byly reference na Postřižiny ještě výraznější.

Dimenze půllitru vypadá jako úplně černý prostor v okolí, Světlo je zde přítomno, jakoby byl obyčejný den na Zemi, ale není vidět, odkud to světlo přichází, prostě tam je. Dimenze je orientovaná tak, že jde zjistit, kde je nahoře a kde dole, protože na dně té dimenze je moře piva, které nejdříve vzniklo ze základů Oblasti-91. Gravitace zde funguje napůl; celá budova Oblasti-91 levituje ve vzduchu, ale osoby uvnitř Oblasti pociťují obyčejnou gravitaci jako na Zemi. Když se nacházíš mimo Oblast v té dimenzi, levituješ taky. Všechny věci, které v dimenzi jsou, časem klesají na dno, kde se nachází pivo, v němž se rozpustí. Optika je tam taky trochu divná; když se díváš na moře piva, zdá se ti, jakoby bylo blízko u tebe, i když jsi ve skutečnosti dál. To samé platí pro stěny dimenze, prostě se vzdálené Objekty, jež jsou přirozenou součástí dimenze, jeví, jakoby byly blízko a jsou tedy velké.

Dr. Novotný si je vědom jako tvůrce toho, že dimenze půllitru není plně uzavřena; když někdo hodí něco do samotného půllitru a tento předmět klesne na dno sklenice, zmizí právě do dimenze půllitru (asi dám té dimenzi nějaké číslo), a něco, co se nachází v dimenzi nejdále ode dna se objeví v blízkosti půllitru v naší dimenzi. Proto sepíše na papír všechno o půllitru, papír následně zmačká, vyleze na střechu a vyhodí nad sebe en papír, čímž zůstane ve vzduchu.

Jednoho dne ve spolku spadne někomu něco do toho půllitru (nebo tam vletí nějaký hmyz), čímž se aktivuje zpáteční portál a u sklenice se objeví právě ten muchlaný papír, jenže už bude pozdě; Dr. Novotný se rozpustil v pivu spolu s náhrdelníkem, v němž byl i ohýbač reality. Mysl ohýbače reality se již to ráno do Marie dostala (mysl nedošla k úhoně, protože je to ohýbač). Ačkoli se rozhodnou ten den už z půllitru nepít, prakticky nic tím nezískají, protože mysl ohýbače reality převezme během spánku kontrolu nad Marií.

Když se ukáže, že Marie má jinou mysl, pokusí se ji členové spolku zadržet. To se jim nakonec podaří i s pomocí Marie, kterou bude ohýbač reality držet bez možnosti ovládat své tělo v iluzi, že se nic nestalo, tedy bude mít sen, v němž však bude kvůli různým nesrovnalostem zjišťovat, že to není pravda a podaří se jí z toho snu vymámit a převzít zase zpátky kontrolu, když bude ohýbač nejslabší, což bude ve chvíli, kdy se na scéně objeví Francin.

Emočně zlomeného Francina našel na střeše jeden mladší výzkumník. Chvíli si spolu povídali a pak se rozhodli, že ještě není čas na to to vzdát. Francin a výzkumníci z Oblasti-91 vytvoří určitý objekt, který bude otevírat portály do vesmírů nad dimenzí piva. Nic však není zadarmo a výzkumníci, aby se dostali skrze portál, musí zaplatit svými vzpomínkami. To je také důvod, proč už nebude Nadace vyrábět anomální skleněné výrobky; nebude nikdo, kdo si to bude pamatovat, a také se veškeré záznamy a návody z Oblasti-91 rozpustí v pivu.

Jako primární cíl se po tomto stane udržení mysli ohýbače reality v Mariině mysli a zadržování půllitru. Z členů spolku se stane ČROD, z Marie bude česká administrátorka a z Francina ČROD-1. Díky jejím schopnostem, bude ČROD v neustálé ochraně před atentáty apod. Z půllitru se stane první česká zadržená anomálie, tedy SCP-001-CS.

Když si zesumírujeme důvody, proč je tohle SCP-001-CS, tak:
1. První české napsané SCP bylo SCP-150-CZ od Lukyna, které popisovalo nekonečný půllitr.
2. První české SCP je v tomto příběhu právě půllitr.
3. Jestli to stihnu, tak bude tohle SCP-001-CS první návrh.
4. Je první v seznamu.

Doplňující informace k půllitru: Když z něj dlouho nikdo nepije, půllitr se jako "naštve" a vypustí zároveň velké množství piva z dimenze.

Chronologický plán na soupis:
Úvod (seznámení s postavami základní informace o půllitru)
První příběh o zadržení ohýbače reality Dr. Novotným (plus možná protokol o samotném ohýbači reality)
Druhý příběh o nalezení půllitru Marií
Třetí příběh o nesnázích v dimenzi půllitru
Čtvrtý příběh o objevení zmuchlané zprávy Dr. Novotného
Pátý příběh o zadržení Marie jakožto ohýbače reality
Konec (co bylo pak atd.)

https://search.creativecommons.org/photos/9db16315-2eb4-4c6e-a462-61378d36bc6a
https://snappygoat.com/s/?q=old+photo+woman#feb005b0524b557bf720c62b5421549e3441e8fb,2,1978.

SCP-CS Sandbox

SCP-CS Sandbox: Skrytá hrozba