"Jak je to vůbec možné?"
Nebyla to správně míněná otázka a ona mu to chtěla říct. Chtěla osvětlit situaci a vysvětlit co myslela, když řekla, že čas už neexistuje. Ale všechno smysluplné se jí buď zaseklo na kraji rtů, nebo to ani nenašlo cestu z plic. Povzdychla si a přinutila se usmát. "Nech to být."
Postarší doktor se na ní tápavě díval, jako kdyby prohlásila něco nepochopitelného. Jak by mohl čas přestat existovat, vždyť hodiny stále běží a člověk mohl jasně určit, co se už stalo a co ještě ne. Z empirického hlediska byla veličina času stále stejně přítomná, jako byla včera.
A přesto bylo něco jinak. Protože ještě včera dával čas smysl. Dalo se v něm vyznat a navigovat. Cestování časem bylo sice složitým oborem, ale více než možným, jak nadační agenti z Delty T neustále prokazovali.
Jenže… žádná Delta T už nebyla. Žádné záznamy o jejich existenci nebyly v databázi přístupné a nikdo o nich nikdy ani neslyšel.
Jak je to vůbec možné?
Hedvika se otočila a zamířila ke skladišti osm. Jestli někde ležely odpovědi, tak v jádru oblasti, v srdci jediné anomálie, která to mohla mít na svědomí.
Slunce zářilo nízko nad betonovou strukturou skryté nadační oblasti. Bylo pozdní odpoledne a Hedvika se opírala o kovové zábradlí balkónu na západní straně budovy, sledovala konec dne a čekala. Nebo tak to alespoň vypadalo.
Dveře za ní se otevřely a vstoupil Josef Souček, její někdejší vášnivý milenec, nyní spíše muž, kterého dohnala na okraj propasti zoufalá neopětovaná láska. Hedvika ho sem zavolala. Potřebovala s ním mluvit. Ruce se jí třásly, ale věděla že to bude v pořádku. Že až si s ním promluví, zanechá jí opět o samotě a život půjde dál. Věděla to a přesto bylo lidské se třást při konfrontaci s někým, komu jste ublížili.
"Jsem tady… Co chceš?" V jeho hlase byla slyšet hořkost a snad i nějaká naděje. Kdyby mohl, okamžitě by se Hedvice vrhl do náručí a za všechno by jí odpustil. Ale zároveň byla část něj, která by jí nejraději už nikdy neviděla.
"Potřebuji se s něčím svěřit a jsi- jsi nejbližší člověk, kterého mám." Upřímná odpověď, která ale mohla skrývat víc.
Josef zatnul pěsti frustrací. "Už hodně dlouho nejsem…"
"Jsi. A právě proto se chci omluvit. Za všechno. Nemůžeme být spolu, ale záleží mi na tobě." Říkala to, ale zároveň sledovala scény toho, jak spolu kdysi byli šťastní. Snažila se nevnímat bolest této chvíle.
Josefův pohled se setkal s jejíma žlutýma očima a přikývl na znamení, že poslouchá.
"Budeš si myslet, že je to zvláštní, ale mám schopnost, o které jsem ti neřekla. Mám jí celý život."
Josef byl obvykle nemytý a neudržovaný, ale teď měl dokonce hladce oholený obličej. Hedvika nebyla zvyklá všímat si takových detailů na lidech, ale tentokrát jí to neuniklo. Nadechla se a mluvila.
"Celý můj život je pro mě jako- jako fotoalbum. Vnímám každý moment naráz a můžu mezi nimi libovolně listovat a prohlížet si ty, které se mi líbí."
Myslela si, že ji překvapí. Že se jí vysměje do tváře, nebo že jí zkusí políbit. Ale Josef jen odpověděl tak, jak věděla že odpoví. Věřil jí a zapnul se jeho chladný vypočítavý mozek, který na něm tolik obdivovala.
"Naráz? Jak to myslíš naráz?"
"Když chci, vnímám celý život najednou. Ale dovede to být matoucí." Řekla to stejně nepřítomně, jako mluvila celou dobu.
Polknul a orosil ho studený pot na zátylku. "Právě teď?"
Hedvika chtěla říct, že z jejího úhlu pohledu bylo vždy teď, ale věděla že by to bylo zbytečné a kromě toho mu nechtěla ublížit víc. Došlo jí, že se na tu konverzaci sotva soustředí. Její mysl pozorovala momenty, kdy spolu mluvili a jejich city znamenaly víc, než jen pouhou přetvářku.
Ale Josef jí uchopil za rameno a to stáhlo její pozornost zpátky k němu. K muži, který vyžadoval její přítomnost. "Jestli to vnímáš všechno, udělej si čas na tohle." Měl ostrý, skoro až přísný hlas, který pro něj nebyl obvyklý. "Koukej se na mě, když s tebou mluvím."
Ublížila mu, ačkoliv nechtěla. A udělala by to znovu, ačkoliv jí z toho bolelo u srdce. "Promiň."
"Vědela jsi, že k tomuhle dojde. Vždycky jsi to věděla, že ano?"
Přikývla okamžitě a přesto očividně nechtěla potvrdit jeho obavy.
"Proč jsi to udělala?" Josef byl chytrý člověk a musel si odvodit, že Hedvika pro svoje chování musela mít důvod. Když přeci viděla do budoucnosti, mohla vědět co se stane a mohla se tomu vyvarovat. Leda že nemohla věci změnit, nebo nechtěla. V odlesku jejích topazových očí si nebyl jistý, co z toho byla pravda. "Proč jsi nás nechala zničit to, co jsme jeden pro druhého byli?"
Za jeho otázkou byla ještě druhá nevyslovená. Milovala jsi mě vůbec doopravdy? Hedvika se odtáhla a sklopila zrak. Musela si prožít mnoho nepříjemných momentů a její mysl se většinou snažila utéct od jednoho prožitku ke druhému, ale tentokrát to nešlo. Byla si příliš vědomá smyslů této scény a zároveň nechtěla Josefovi ublížit svou odtažitostí. Znamenal pro ni dost na to, aby protrpěla tu bolest a skutečně s ním v ten moment byla. "Jinak to nešlo." Přála by si plakat, ale skutečnost byla taková, že se na to cítila příliš otupěle.
"Jsem tu pro tebe, tak jako vždycky… Nerozumím tomu, o co se snažíš, nebo jakou roli v tom hraju já," dostal to ze sebe se zatnutými pěstmi, "ale vždy tu pro tebe budu." Otočil se a odešel dveřmi zpět dovnitř budovy, čímž zanechal Hedviku opět samotnou.
Hedvika ucítila na tváři slzu a sama sebe překvapila tím, jak podivně neznámý ten pocit byl. Pláče často, ale nikdy v tento moment. Něco se změnilo, ale jak?
V mysli prozkoumala všechny možnosti a někde na ruinách kruhu času objevila chvíli, která způsobila, že jí po tváři stekla další slza. "Já… já vím. Díky." Její nohy to neunesly a složila se na studenou zem balkónu, kde plakala a plakala, dokud rudé slunce na západě nezmizelo za obzor.